Čerta živíte

 

 

Vesnice Koleč leží v malém údolí pod svatováclavskou Budčí. V údolí, kde vede trať vlaku na sever Čech, odkud se vozí dvakrát denně náklad kerosinu na ruzyňské letiště. V údolí, kde se dá žít jako kdekoliv jinde, když od prostoru nechcete víc než od sebe. Šest kilometrů vzdálená vesnice Holubice patří už do kraje Praha Západ a jezdí z ní autobus až do Prahy. Mezi vesnicemi Koleč a Holubice je vysoké převýšení, ovšem na mapě vypadá přímá cesta vzduchem lehká jako výletní trasa. Jedete-li třeba nahoru do Holubic, musíte přejet dva železniční přejezdy, projet kolem bývalé jednoty, minout ženomuže, který jde po ulici přesně vždy, když jedete, aby bylo divadlu učiněno zadost a na konci vesnice - na kole vydávajícím zvuk vrzavé opony ukoptěného vesnického divadla - to zakončuje obecní blázen Jarda v maskáčích a hučce. Pevně se drží řídítek a na pozdrav kývá hlavou. Dle vousu je vidět, ze které strany fouká. Tohle všechno a spoustu dalších obrazů je možný zaznamenat přes čelní sklo auta. Jenomže ten vehikl, to přibližovadlo, pracující na přísnym zákonu, že pokud jedu, tak smrdim, ta absurdita, že kvůli sobě táhnu tunu železa, jakobych na každý výlet jezdil s deseti pračkama, mi na poezii cest z domova nechává stín. On by nebyl tak velký a šel by lehce zamést ke kraji silnice, kdyby ty cesty nebyly časté. V tomhle případě jsou to jednoduché počty: autem jsem na zastávce autobusu za dvanáct minut, na kole za osumnáct minut, na koloběžce za dvacet pět minut a pěšky za hodinu. Je to facha.

Když jsem přejel tuhle trasu poprvé na kole, dostavil se u mě konečně pocit míru. Zpocenej a svým způsobem taky smrdící, ovšem šťastně, jsem kolo přivazoval u cedule obecního úřadu Holubice. Cítil jsem se jako bohatýr. Co vůní a detailů jsem cítil a viděl po cestě – z polí vitr pofukoval odér trávy a hlíny, ptáčci na stromech cvrlikali, konečně jsem v pomalém plynutí krajiny viděl Říp a zjistil, že kousek od něj, ty komínky, to je Kaučuk Kralupy a v mlze vzadu už kouká Milešovka. Bylo to jako ve zdánlivě zpomaleném filmu, na který si člověk musí chvíli zvykat.

Kolo tedy zamykám a trochu se stydím, veřejně demonstruju, jaký mám názor na ostatní lidi. Co systémů a zařízení se muselo vymyslet, abych zmírnil plíživý pocit, že předmět pozbydu. Jak sebe okřikuju, když se v duchu s kolem loučím. Je to jako když padáte a máte závrať. Na to pomáhá jedině klid, pár sprostých slov na pravém místě a odevzdání se.

V Praze jsem musel zůstat čtyři dny. Každý den jsem si na kolo u vývěsky vzpomněl, každy den jsem věřil ve společné shledání a odháněl němé výkřiky úzkosti: „Jestli mu ty zmrdi něco udělali..!“ a pocity beznaděje. Utěšoval jsem se, že kolo je staré, kombinace barev je stejná jako u zábradlí, sem tam už taky něco chybí a s přehazovačkou se musí umět, aby vůbec přehodila.

Jako přirozené shromaždiště lidí mají boží muka, kostely, hospody a zastávky autobusů magickou moc. Působí. Budu-li chtít vybrat místo s na první pohled nejmenším duchovním rozměrem, zbyde mi v sítku autobusová zastávka.

Na konečnou jsem přijel ve čtvrtek, pamatuju si to dobře, bylo navečer, ale protože byl čas doznívajícho léta, bylo ještě světlo.Autobus odjel a odkryl mi scénu ze života. U zastávky stálo několik aut natřených štětcem, ze kterých do světa vycházela nekonečná vůně vanilky a hudba s mrtvým charakterem. Za auty postával Hnůj, laškoval mezi sebou a pouštěl si nějaké pípání z telefonu. Plnili prostor prázdnem. Přes značkové oblečení emanovali řvoucí nicotu, mezi nádechy z cigaret z nich padaly mohutné chomáče slovní vaty, slepené lepícím drinkem a otázkou, jak umlátit večer.

Kolo leželo na zemi. „Jejda“, pomyslel jsem si a vzpomněl si na fotku nuceného výseku v zákopech první světové. Netřeba psát jaké světové, je to prostě něco, v čem jsme machři. Zabijáci. Omlouval jsem si zlý úmysl, zaobloval jsem v sobě rostoucí hrany. Třeba jenom víc foukal vítr, taky už na dálku blbě vidim..., možná je jenom připospadlý, posunutý, povyjetý, malinko se shrbilo, bylo tu spoustu dní, je starý, čekalo, vtipkuje, dává ti to sežrat, je nasraný, je v šeru. Ne. Je zničený na Zemi. Dráty z něho trčí do strany. Nebudu to k ničemu přirovnávat, slibuju si. Odemknu řetízek a zvedám ho jako dědu - „nepřirovnávat!“, okřikuju se a cítím jak mě lítost zaplavuje ledem. Vůbec nezvedám hlavu, abych se podíval směrem, kde se vrtí kupky mrvy, mám zabijáckej pohled, teď bych je propálil. V tomhle případě jde komika zase ruku v ruce s tragikou – zadní kolo je tak ohnutý, že se netočí. Nejde jet, nejde vést. Táhnu ho. Jsem tak zaskočený, nevím, zda-li něco říkají. Snad se i smějí? Nebo ne, počkej, oni si toho vůbec nevšimli! Duševně bliju, zůstává za mnou stopa jako za hlemýžděm a vedle ještě jedna, jako když domorodci táhnou mrtvý zvíře. A obě ty stopy za chvíli rozorají s kvílením pneumatik, až se budou rozjíždět pryč. Kolo spravim, pofoukám, ale to destruktivní gesto mě tak bolí a uráží. Jestli takhle Čerta živíte, brzy si vás vezme!

Důmyslné kombinace látek světa naštěstí umožňují lidem na obou stranách barikády vystřelit si sebe z hlavy. Na chvíli.