Divadlo u Vykulený sovy
Tak dobře. Sice dvakrát do stejný řeky nešlápneš, ale pro tu prču a hlavně co to udělá, to za to stojí. Tohle je můj pohled na jedno odpoledne, kde se dost věcí semlelo tak, že bych měl být smutný, ale zvláštním způsobem po mně nepříjemnosti klouzaly. Uvnitř jsem zůstal klidný, až mě to překvapovalo. Asi proto, že jsem byl rád za ten den, za to setkání, za tu akci i za tu nevyřčenou soutěž, kdo se chová jako větší idiot. Přetočím to na začátek, ať můžu začít tam, kde si to zaslouží:
Budeme hrát s Béďou ještě jednou reprízu hry pro dva živý lidi, jednu loutku a hlas ze záznamu. Je to joudovská hra, možná i trochu nasírací, ale tak už to zkrátka bylo.
Chystám se do Písku. Jak to bude probíhat? Inu vezmeme to od doby, kdy jsem měl být s kamarádem Honzou v práci a on mi volá:
„Nazdar, napadlo mě, že ty jsi mimo fachu a já jsem tady u skladu, vzal bych na to pouštění zvuku svůj noťas a tady tu malou bedýnku. Co ty na to?“
„Tak paráda, díky, to mi hodně pomůže, vem to,“ a pouštim to z hlavy.
O nějakou dobu později se potkáváme a po té, co spolu odpracujeme jednu špinavější prácičku jedeme do Písku. Dva kluci, pětadvacet let známosti se vším, co k tomu patří. Řežeme českou krajinu. Svištíme v golfkách na jih. Dvě starý mimina. Moc nemluvíme, v novým autě není co překřikovat, ticho mě zaskakuje. Nevadí. Takto zaskočený přijíždím do Písku. Na jih. K vodě. Bydlej tu nějaký starý kamarádi a já tu mám na bytě u rodičů i paní s dcerkou. Všechno je hezky propletený.
U Vykulený sovy - divadelní kavárny už čeká ta naše rodinka i s kamarádem Antonem. Bizar: v místě o sto kilometrů dál se jen tak jakoby z ničeho nic vyloupneme. A přitom jsme ještě před dvěma hodinama byli všichni v Praze. Spiklenci bez společný věci.
Beďa je tady domestikovaný a je bledý. Není viditelně ve svý kůži.
„Copak je?“ ptám se.
„No my jak se teď s Antonem chystáme na tu cestu do Německa, tak dělám už druhej den na autě a moc jsem nespal. A taky jsem nejed´. Je mi divně.“
„A jeje,“ myslim si, „to v tom budeš zase sám ve dvou Romane, ten se vodvařil.“
A zjišťuju už po několikátý, že náš společný projekt je až na Béďově druhém místě. Na prvním - ve vztahu pán a otrok – bude vždycky Anton, Druhá světová válka a Bitva – hra na téma Druhá světová válka. Vál. Lála. Tralala, ty vole, válka, no to by Álka lkala.
Béďa se mě kdysi ptal, proč se taky nezajímám o válku. Přesto, že v tom byla i prča, mi došlo, že tohle je můj handicap. Holt jsem ta Álka, koza jedna. Chlap jako koza. Obchod na koze. Celá budova, cihly, malta, mouka, špenát, sušený vločky, polomáčený sušenky, všechno na jedný koze. Absurdní. Jako sušenky Dukla. Svoboda na Dukle. No doprdele, pryč vod toho, smutno je mi, šašek jsem, ale jsem před divadelní kavárnou a třetí světová to snad dneska nebude. Doufám, jinak se v budoucnu budou zase nějaký lidi šťourat, co že to bylo za dvůr, kde přesně byl, kdo se tam sešel a v kolik hodin ta válka zasraná zase začala. Nějaký pitomci tu budou něco vozit, jiný vodvážet, budeme se tu pošťuchovat, místo abychom si tu zahráli velký a malý pimprlový divadlo. No to ne. Ovládnu se a rozhodnu se, že dneska bude mír. Tak je to jednoduchý, Ádo.
„Jsem vděčnej těm lidem, co vybojovali klid zbraní v týhle štrapáci, ale radši bych se zajímal o život než o smrt. A válka smrdí,“ tenkrát jsem nějak tak odpověděl a ujasnil to i sobě.
V podniku není ještě moc lidí, zní tu pár tlumených hovorů a syčí automat na kafe. Rozhlížím se, kde se bude představení odehrávat. Dnes je tu jako hlavní účinkující parta herců, co dali dohromady improvizační divadlo Kámo, nahoď. Jeden z nich - Jehně – dělá s Béďou u pásu. Kluci si rozuměj´, padli si do noty, a když se Jehně dozvěděl, co jsme s Béďou spáchali před měsícem za hru z čirý radosti, zavětřil a přál si to, po jejich setu, naservírovat tady.
„A taky to bude mít. Budu se snažit,“ slibuju si a sbírám síly při pohledu na bledýho Béďu.
Do kavárny už se trousí další lidi. Jsou tu už i herci a připravují podium. Vidím, že pokud něco neupravíme, není to prostor pro nás. Je to tu veliký. Bar hučí svým provozem, světla svítí všude. Žádná atmosféra pro ztišení publika, pro soustředění. Nic si z toho nedělám, kolikrát už jsem to s loutkovým divadlem zažil. Ale je mi to líto. Říkám to Béďovi a ten si myslí, že s tím nepohnem. Jehně to potvrzuje.
U dveří sedí slečna pokladní. Zastavím se u ní a zeptám se, zda li sem můžu vzít zadara svojí paní, když tu dneska taky hraju. Kývá a usmívá se. Poděkuju a otevírám dveře ven na dvůr, kde stojí Martina s Honzou a Antonem.
„Tak pojďme dovnitř, ne?“ navrhuju.
Vteřina zaváhání v jejich držení těla. Něco je asi problém.
„No tak snad nás tam Béďa protáhne zadarmo!“ bručí Anton a Honza se křečovitě uchechtává.
„Co je? Vždyť je to dobrovolný vstupný, tak podpořte podnik, skrblíci“ povídám a chci vzít Martinu za ruku, že jdeme. Ale napadne mě myšlenka, za kterou budu za hodinu a něco vděčný.
„Hele, Honzo, asi bychom tam měli nastěhovat ty věci z tvýho auta. Až skončí tady ta hlavní parta, budeme muset udělat tu přestavbu rychle.“
Už mi začíná svítat, že to s tou pomocí nebude tak žhavý, protože přece dobrovolný vstupný.
„No a co kdybych to přivezl, až skončí to Kámo, nahoď? Až se to bude chýlit…
„A jak to asi, ty vole, poznám!“ myslim si.
„…, tak mě prozvoníš a jsem tu do deseti minut“ dokončuje Honza a oba víme, že to nebude fungovat.
„Ty tam teď nepůjdeš?“ povídám zklamaně, protože před sebou vidím smutný příběh.
„Asi ne."
Ta správná věc, o který jsem před chvílí říkal, že mě bude za pár desítek minut hřát, byla ta, že jsem si noťas a bedýnku se zesilovačem vyzvedl z Honzova auta hned. On zatím pojede na Béďovu haciendu.
„Ale co tam budu dělat, když tady budeš mít můj počítač?“ frflal.
„Čti si a odpočívej,“ naordinoval jsem mu a říkal si, že přece musí vidět, jak mám kyselej obličej.
„Víš, že nečtu,“ říká ještě, ale mně je to jedno.
A jseš v tom sám, debile, pochechtával jsem se a bylo mi trochu smutno a trochu nasrano. Ale byla tam se mnou Martina a to mě povzbudilo. Anton už byl vevnitř, protože jak se pochlubil úlisně, řekl slečně, že je taky od divadla.
Můj kamarád říká, že mu v takových chvílích v hlavě udělá pomyslná bublinka vzduchu tiché „plopt“ jakože „jau“. Něco jako když kvasí v demižonu ovocné víno a vzduch vyskočí z vody. Zaslech jsem ho a ucítil další zamrzení.
Jehně ještě přišel za Béďou a šeptem mu říkal, že ho potom na konci jejich prostoru vyzve, aby si naše okénko uvedl. Viděl jsem v obličeji parťáka kolaps.
„A vždyť o nic nejde, pojď si to užít,“ povzbuzuju ho.
„Nějak nemůžu,“ mručí.
Improvizace Kámo, nahoď byla průměrná s pár silnými momenty. Během večera si postupně přitáhl veškerou pozornost na sebe herec Aleš a to byla škoda. Regionální hvězda. Měl v publiku evidentně i nejvíc kamarádů.
Diváci byli spokojení, atmosféra takhle tělo na tělo byla fajn, docela to fungovalo. U telky by si odskakovali asi víc na záchod, pro křupky a vaření kafe, ale tady to šlo.
Na konci svého setu kluci oznámili rozjařenému publiku, že tady bude ještě malý přídavek v podobě scénky dvou kámošů. Obecenstvo nijak nadšené nebylo, evidentně si chtělo po tý hodině a půl odpočinout a věnovat se sobě. Já taky, ale Ludvík Svoboda ve mně byl rozhodnutý je zaříznout. Šel jsem na to a protože jsem slušně vychovaný, syknul jsem na Martinu, aby prozvonila toho člověka, co teď určitě pláče nad nějakým románem z Béďovy knihovny a už se chystá, aby přijel podpořit svoje dva zpocený kamarády.
Měl jsem na sobě svetřík a v kavárně bylo dusno. Ale jakoby mě chránil. Tady to bude otázka mysli - sprásknul jsem ruce a skočil jsem do toho se závratí, jako se skáče do prázdna:
„Dobrý večer, dovolte nám, prosím, zahrát vám krátkou scénku ze života našeho kamaráda, který zažívá komické situace. Zkusili jsme na to nahlédnout z odstupu, proto je tento komikoň zobrazen jako tady ta malá loutka, kterou komentují dva živí herci, tedy tady my dva. My se mu smějeme, mimo jiné i proto, že je loutka, ale jak já to chápu, nikdo si nemůže být jistý, kdo ten drát vlastně v tý hlavě má a kdo ho vodí. Dejte nám chvilku a my se to pokusíme nastolit.“
Béďa připravil židle. Já se zaobíral reprobedýnkou a probudil počítač. Chtěl jsem pustit na zkoušku hlas, představující smolaře, našeho joudu, loutku. A ten hlas teď nehrál. Jasně, proč taky hned napoprvé? Zase mě šlehala pocitová kopřiva přes lýtka:
„Příště si to, ty joudo, všechno vem svý. Všechny věci musíš znát a ne, že teď tady budeš nastavovat a přemlouvat Honzův vytuněnej komp!“
Ale po chvilce přemluvil.
Představení začalo a v sále se nic nezměnilo. Po očku koukám, jak si lidi dávají pivo u baru, jak se baví. Ty vole, to je facha. Kabaret je hrozná dřina. Moc nám to nejde, jsme nervózní, zatuhlí, je to jako bychom mluvili v hospodě u jednoho stolu trochu víc nahlas. Bojujeme s tím, ale Béďa je někde daleko a já taky. Hučí nám to a celý se to nějak třese. Končíme a díky úkloně na konci publikum ví, v jaký části hry je. Ještě než se ozve zdvořilý potlesk, někdo z publika řekne:
„Tak to jsem teda nepochopil.“
Mně to nevadí, jsem rád, že jsme to tady provedli a budu to říkat i po pár dnech, kdy už to budu mít zažitý.
Při balení počítače a bedýnky přijde jeden kluk a ptá se, jak to s tím kámošem teda dopadlo?
„Šlo o příběh jednoho dne, kdy jsem měl volno a jal jsem se budovat střechu přístavku, když ještě neměl úplně dokončený obvodový zdi. Původně to byla boudička určená na popelnici, aby na ní nepršelo. No hele a pak už jsem se vezl, byl to den peripetií. U nás na vesnici mě proklela paní Pospíšilová s takovou mastnou zástěrou z roku sedumdesát osum", uchechtávám se a ani mi nedochází, že mu říkám, kdo je tady ten idiot.
"Na základě toho jsem si zablokoval pin na kartě, díky čemuž kvůli mně důchodce z Kutné Hory chodil deset dní po sobě na poštu a dožadoval se svých peněz za prodanou troubu do kamen a čerstvý majitel dalšího polorozpadlýho domku u nás ve vesnici mě nachytal s baterkou, jak mu kradu rozkřáplý tašky“, teď mi teprve v tom svetříku začíná být horko.
„Ty tašky mi byly nakonec na nic a toho člověka už jsem tam taky nikdy víc nepotkal. Zřejmě čert. Tu střechu jsem teda nakonec dodělal a všiml si, že je popelnice pozinkovaná. Nechal jsem jí tedy zase venku. Ale to nevadí, byla to škola trpělivosti a i díky tomu jsem teď mírnější ve své zbrklosti“ dodávám.
Být poctivý jouda je jako být poctivý šašek. Slovo poctivej beru jako opravdovej.
„Aha! Díky. Tak se těšim na pokračování!“ řekl náš divák s veselím v očích a šel pryč.
Takhle si představuju, že fungujou andělé. Ani bych se nedivil, že ho tu už nepotkám.
„Teď je ale jasný, žes to byl ty,“ říkal mi po jeho odchodu Béďa. „A taky jsem nepochopil ten Tvůj úvod. To mě zmátlo a už jsem byl pak rozhozenej."
„To nevadí,“ odpovídám. Nic nevadí. Nechci, aby vadilo a ono to funguje.
Anton už je u nás: „No pár věcí docela dobrejch, ale lidi se moc nechytali. A nebyli jste slyšet.
Honza v sále chybí.
„Co to asi musí být za knížku?“ žertuju si pro sebe a jdu k baru.
Dáváme si s Martinou a Antonem pivo. Povídáme si o všem možným ještě dlouho. Béďa o kus dál povídá s lidma, co neznám. Přichází Jehně a vyměňujeme si názory. Je to prostě debata, jak to mám rád. Když jsem říkal, že mě mrzela ta nemožnost nechat rozsvícený jen některý světla, naklonil se k nám přes bar číšník a řekl, že by to nebyl problém. Jistě. Tady je taky moment, kdy lze zase začít tu Třetí světovou. Na poslední chvíli do toho nejdu. Vždyť jsme v nějaký válce vlastně furt.
Na konci večera mě někdo poplácal na rameno. Byl to Aleš. Generálsky mi stiskne ruku a bodne do mě vyznamenání:
"Byl jsi taky dobrej!“