Divadlo v ulicích
I toto: scéna se skládá z fortelného jeviště, které se v nepřesně dané linii mění v hlediště. Není to ostatně nic nového, že se herci prolínají s diváky. Celá plocha divadla je vydlážděna velikými žulovými kostkami.
Jsme na nádvoří. Jsou tu spousty lidí rozprostřené do hloučků. Za námi je Pražský hrad, nalevo od nás krásná vyhlídka na Malou Stranu, po pravé ruce Arcibiskupský palác a před námi socha prezidenta Masaryka. Scéna je nádherně živá. Musela být velice drahá. Pesimista ve mně se obává, že jestliže scénu uděláte takhle krásnou, není to tím, že se snažíte zachránit mizerné herce?
„Kššš,“ odháním tuhle myšlenku a rád bych se usadil do sedadla. Tady je však jen žula. Tady je ulice.
Dívám se na tuhle hru z ulice a pomalu si pojmenovávám postavy. Jako zvukař z Rozhlasu mám za úkol natočit zde tiskovou konferenci předsedy vlády. Dobře, to je pěkná nuda. Jak to udělat, aby nebyla? Zvrtnout se to může rychle:
Na schody přichází loudavým krokem pán v šusťákové bundě. Druhý ve stejné bundě opodál vyndává z dodávky malou reprobedýnku a klubko drátu s mikrofonem. Zvukaři pana premiéra. Tomuhle ještě přimyslím pihu na pravé tváři. Auto bude mít barvu černou metalízu. A ještě nápis zvenku. Nějaký nadutý. Třeba Soundmasters All In One.
Na takovou práci přece nemůžu být sám. Cink a přibyl Kuba a ještě kluci z televize. Ano je tu rozhlas i televize, je to přece druhý muž státu. Mimo mě budou všichni zvukaři kuřáci, protože je to fotogenický. A taky bude sychravo, to se víc kouří od pusy.
Pink. Něco mi přeletělo před očima a opodál prasklo. Duhová bublina. Podívám se mírně doleva z kopce. Přichází bublinář s klackama a kýblem. Co tu dělá?
„Mně by se tu líbil,“ usmívá se lišácky Kuba a stáčí si cigaretu. Krásně to tu ožilo. Už ani nevím, jak se u bublináře ocitlo tolik dětí. To je ale normální, scéna se sytí sama. Jedna věc si žádá druhou. Takhle nějak by snad mohlo vypadat Stvoření světa. Ani si nestačím vymyslet zvuk a už slyším pištění dětí v šumu ulice. Ještě trochu víc zatáhnu oblohu, aby se lidé mohli s obavami dívat do nebe.
Premierův zvukař a jeho kolega postavili k bronzovým nohám Masaryka reprobedýnku. Budoucí chrlič myšlenek. Jdeme s klukama za nimi. Vykročíme…
Stronzo. Přehlížím obraz scény. Celý náměstí mrtvě stojí. Nevím proč, ale jedině ptáky, listí na dlažbě a kouř z vajglů u koše jsem nezastavil. To neovládám. Vítr je nese mezi zamrzlou scénou. Hlava si po chvilce odpočine. Konec pauzy.
Přicházíme k pánům a sdělujeme si jenom svoje funkce, ne jména. Za chvilku to všechno přece skončí a my se zase rozejdeme.
Pánové to budou mít kulišácky vymyšlené. Aby byli nestranní, mají bedýnku na baterku. Od nikoho nic nechtějí. Nechtějí ani žádný další mikrofon.
„Pan premiér si přeje jeden mikrofon do ruky, tedy ne stojánek, aby se v případě potřeby mohl více přiblížit k publiku,“ povídá Ten s pihou.
Nesmím si to zase moc zašmodrchat, abych se v tom ještě vyznal. Už teď mi není jasný, v případě potřeby koho? Proč by se chtěl přibližovat? Ale zatím to tam nechme.
My kluci z rozhlasu i televize to asi vyřešíme tak, že si dáme před reproduktor svoje mikrofony. Je to náš ušmudlaný denní chleba zovoucí se improvizace. Krajíc, co se mi už někdy zajídá.
Na náměstí ze strany od té krásné vyhlídky se šourá rodinka. Vede jí pokřivený pán s vyholenou hlavou, na které je vidět veliká jizva. Dokonce jsou vidět i jizvy po stezích. Nebo po vrutech? Vede s sebou malou holčičku a ještě menšího chlapečka s tlustými brýlemi. Chci, aby šli k nám. Jdou.
Kolega od Pána s pihou zapne bedýnku, ta chvilku hraje a tak slyšíme, jak pánové do mikrofonu počítají. Točí čudlíky, ale stále to zní dost blbě. Čudlíky nebudou mít na kvalitu zvuku skoro žádný vliv. Je to zkrátka mrdkobedýnka. Tady se mírné napětí, co bude následovat, lehce zvrhne v tušení komedie. Ale jen trochu.
„Dobrýýýý den, prosíííím vááás, co se tady bude dít?“ ptá se odspodu pištivě pomalu chlapeček. Má za velkými brýlemi obrovské oči. Křivý pán ho z místa opodál tiše ponouká:
„Ssss. Jdi blíž! Ještě blíž!“
„Bude tady mluvit pan premiér,“ odpovídám mu, ale radši bych přemýšlel, jak to udělat, aby to natáčení proběhlo zdárně. Kluk se nevzdává. Určitě ani neví, co to je.
„Áááá co je tohle?“
„To je mikrofon, kluku.“
„Áááá můůůžu si ho pohladit?“
„Jo, to víš, že jo…“
„Áááá kdo tu dnes bude mluvit?“
„No ten premiér!“
„Ááá můžu si ho pohladit?“
„Zkus to,“ bleptnu a zamířím do malého autíčka, do přenosového vozu.
Zkřivený tatínek se k nám blíží a výhrůžně říká: „Děje se něco?!“
Já mizím, a když se ohlédnu, vidím, jak kluka poplácává a rozhlíží se, kam ho dál pošle.
Reprobedýnka, respektive červené světýlko, značící, že je zařízení v provozu, pomalu zhasíná a z náměstí zmizí zahuhlaný zvuk hlasu z mikrofonu. Pánové ze Soundmasters ještě zkouší točit knoflíky, ale všichni víme, že to nepomůže.
Pavel z telky to okomentuje. „Tak a jsme všichni i s panem premiérem v řiti.“
Koukáme se na hodinky. Je 16:10. Tisková konference má začít během čtvrt hodiny.
U bublináře se mírně proměnilo publikum: děti vymizely, přibylo šikmookých turistů. Skotačí na dlažbě a pronásledují velké bubliny. Propichují je prsty. Hýkají blahem. Bublinář tvoří jako o život a ve tváři má zaskočený výraz. Chybí mu na zemi klobouk na drobný, možná mu ho někdo vzal bez mýho přání. Tohle je krutější publikum než děti. Tohle jsou přepracovaný lidi z druhýho konce světa.
Oba premiérovi zvukaři stále telefonují. Nakláním hlavu jejich směrem, slyším, co povídá ten, co pihu nemá. Bude to Ten druhej:
„…a ty nevíš, že když to dostaneš za úkol nabít, tak … nech mě domluvit! … tak nabít …počkej! … nabít, znamená dát ten krám do elektriky, aby svítilo to pitomý červený světýlko?! Co tady teď jako mám podle tebe dělat? Já se nestihnu už ani uprdnout, natožpak dojít někam pro něco jinýho!“
Pavel z telky odběhne do hospody, co je o pár metrů vedle. Za chvíli odtamtud přichází s prodlužovacím bubínkem na elektriku...
Pauza. Tentokrát jsem se soustředil, až na to listí a kouřící vajgly všechno zamrzlo. Ptáčci visí na obloze jako připíchlí špendlíkama. Úleva mysli. Konec zevlování, rozjedeme závěrečnou scénu, ať nám to nepřezraje. Zůstanu v autě, už se mi tam nechce.
… postaví ho na zem a Kuba připíchne ten náš střed Vesmíru pro tuhle chvíli – bedýnku – do sítě. Jakoby se červený světýlko skoro až pousmálo, když se znovu objevilo.
„Pánové děkujeme!“ kývají all in one VIP zvukaři Druhej a S pihou.
Kluci z telky a Kuba kývají, jako že jo. Já v přenosáku kývám taky, ale já jsem za kouřovým sklem.
Z dálky slyším „Dobrýýýý dééén…“, zvednu hlavu a z auta vidím, že zkrůcaný pán s partou stojí u vozu televize. Chlapečka zvedá za prdýlku na první vysoký schod.
Oproti původnímu tvrzení stojí větší shluk lidí až za Masarykovou sochou. Přijíždějí tam černá auta. Premiér. Trochu organizačních strkanic, dav se přesune před Masaryka. Asi by bylo divný, tvořit nějaký to státní zřízení za zády toho pána, je to přece jenom hra se symboly.
Premiéra nezahlédnu. Zapnu ve voze nahrávání zvuku z té slavné bedýnky. Kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem tam v té době stihl zahlédnout i pana Zkrůcaného s klukem. Ale když tak o tom teď přemýšlím, ta jeho holčička mi byla hodně sympatická.
Ve zvuku je slyšet bouchání mikrofonu, šustění – asi tvídový kabát? Shluk hlav a těl vše zastiňuje.
Zazní velice tichá, zkreslená státní hymna. Pak trapné ticho a zase to šustění.
Bublinář stále tvoří. Japonci vytlačili všechny děti a nenechají žít ani jednu bublinu. Sami ječí a úpí. Jsou bezvadný. Klouzali na mydlinách, když hrála hymna. Symboly. Takhle jsem to chtěl? Sám nevím, všechno nejde zrežírovat, vzpomeň na ty ptáky.
Po hymně a zašustění byla v mojí nahrávce projevu pana premiéra hromada slov jako: tradice, suverenita, konsensus, unie, nesmíme, připustit, musíme, zasadit, vyvodit, důsledky, dnes, ani zítra, nikdy, mladí, lidé. Nahrávadlo blikalo, ale jeho oči mi nebezpečně připomínaly veliké oči toho chlapečka. Nikdo z toho nejsme chytří, režisér nerežisér.
Takhle mi to uvízlo v paměti. Stronzo na věky. Všechno stojí. Tvídový saka, tmavá obloha, kluci z telky, Kuba, pan premiér, Japonci i bubliny. Jen podél patníků u cesty se stále něco kutálelo. Vajgly. Vajgly a bordel.
„To nezastavíš,“ zašeptal jsem si.