Hezký večer

 

 

Uděláme si hezký večer, řekla Martina. Dobře, rád, povídám na to, Jen ještě vyměním takovou gumičku na autě. Jdu to zatím připravit, slyším jí, jak volá, když odchází dovnitř domu. Tohle nedopadne dobře, říkám si v duchu. Cítím, že tahle navenek párminutová akce smrdí několika hodinama. Vidím svoje ruce, jak berou nářadí. Slabší větřík se prohání zahradou a opírá se do stříbrných smrků. Jako výjev z omšelého obrázku v babiččině světničce. Jako zmrazený čas. Uprostřed toho stojí na zápraží pes a strnule na mě kouká. Je to náš pes, proto jsem klidný. Jen mě někde vzadu v hlavě lechtá vědomí, že sebe blafovat můžu, Martina netuše, co jdu dělat, už třeba tahá špunt z lahve od vína, jenom tohohle senzitivního parťáka, tohle zvíře nezatížené minulostí ani budoucností, to nezmatu. Koukám na něj a vim to. Ále – tohle nebude tak horký, gumičku sešoupnu a šup s novou zase zpátky na nápravu. A bude to. Ještě sice nevim, jak se tam nandavá, ale odhaduju to na víceméně stále stejný systém skládaček. Někde jsem zaslechl, že musím vypustit olej z převodovky a nějak vyndat nápravu. Dost informací.

Vítr zašumí údolím, prožene se smrkama a já zvedám poprvý za dlouhou chvíli hlavu. Je cítit napětí ve vzduchu. Praská to, vzduch se o mě tře a vnucuje mi pocit, že mě zahřívá. Rozhodnu se, že to budu ignorovat. Pomalu se sešeřuje. Auto stoupá pod pístem heveru. Když usoudim, že tahle výška je v pořádku, přivaluju smrkový špalek, abych káru zajistil. Martina už vevnitř domu rozsvítila. Za oknem je vidět její silueta. Asi krájí sýr, pomyslím si a podívám se zase po nějaké době na svoje ruce – než ho ochutnám, uběhne asi pár hodin. Sýr zatím oschne.

V dálce se ozve krátký zvuk cirkulárky, který hned utichne. I soused se na to vysral a ještě než začal, skončil. To je rozumný, myslím si. Otočím se pro něco a vidím pohled nehybného psa. Stojí mezi dveřmi na zahradu. Kouká přímo na mě. Abych přerušil ticho, povídám mu, že už jen tohle kolečko sundám a šup bude to. Všímám si, že slovem šup nahrazuju pravdu o dlouhém čase roubeném padáním šroubků, hledáním klíče, pocitem zimy a řezanců na prstech. Pes kouká a ví. Já rvu nápravu z auta a už vím taky. Ani nevnímám, jak je to se šuměním větru v údolí. Mám svůj malý vír v hlavě a ten hučí víc, než cokoliv okolo mne. Konečně držím nápravu v ruce a kmitám do garáže. Postupuju sofistikovaně, uklízím na stole, pod stolem – všechny šupiny, piliny a hobliny sypu do kyblíku. Na ponkové desce, na tom krásném a hladkém prostoru, je zase spousta prostoru. Psa nikde nevidět, pouštím se do operace Gumička.

Tak jak to vypadá? volá ze zápraží Marťa. Už už, říkám a napadá mě šup lup. Teď nesmím spěchat!, volám a cítím, že tohle nechtěla Martina slyšet a já už vůbec ne. Teď už jsem měl srkat ze skleničky a drbat psa na břiše. Takhle hodně jinde jsem už dlouho nestál. Místo psa chladná trubka, kterou zahřívám třesoucíma prstama. Zbytky oleje zatékají do dřeva. Teď. Další a další nástrahy překonávám, abych na věc, kterou někdo zřejmě vyvíjel a vylepšoval třeba celý život, desítky papírů pomaloval jejím obrazem, tak na tu věc já rychle potřebuju navléct gumičku a jít pít domů. Fádní činnost, ale v tuhle chvíli jí chci dělat stokrát víc, zběsile víc, než věnovat se mastný oceli. Je to tak skoro vždycky. Má to být něco jako oddalovaný orgasmus, prohlížení si krásy periferním pohledem, když tupě čumim na cosi nudnýho? Je v tom masochismus, řeknu nahlas a zacvaknu trojici ložisek zpátky na svoje místo. Je to sestavené. Teď už jen nasadit celou nápravu zpět do auta. Ovšem už teď mi ulpívá ve vzácné shodě můj přímý i periferní zrak na pár věcech, co zbyly na stole. Je to jako když na špíz zapomenete nasunout to prostřední, nejdůležitější. Jako když tam nedáte to jídlo. Na stole ležely jakési věci, které drží samotnou gumičku na svém místě. Vítr venku docela zesílil, zahnal jsem veselou myšlenku na cigaretu a věnoval se chmurám. Zase sundat to ložisko. Nabouchal jsem ho na tyč s takovou chutí. A poslal virtuální pozdrav tomu, kdo se s tím bude v budoucnu lopotit. Za dveřmi od garáže jsem slyšel, jak pes se žuchnutím upadl do lehu. Teď bych jeho pohled nesnesl. Dám tedy pořádnou ránu trojložisku. To se sesune a rozpadne na válečky. Tak jakpak?, představuju si, že se ozve. Vykukuju ven. Je tam jen tma. Postrkáván zbytečně silnou vůlí se vracím k ponku. Ne, to není vůle, to je nutnost – bez auta jsme nahraní – nedojedeme ráno na autobus. Pár scénářů rychle proběhne hlavou – i jinak by to šo.Ale to pracuju jenom s představou sebe a né mrzuté Martiny. Nacházím všechny válečky z rozsypaného ložiska až na ten jeden. Pozoruju, jak za dvířkama mojí křehké psyché poťukává mohutný nával vzteku. Prudce ty dvířka otevřu a jistě ho chytnu pod krkem. Pak ho slušně otočím a pošlu zpět. Vidím, jak jeho do ruda rozpalený ocásek mizí ve Věčných lovištích mezi navztekanými mrtvými indiány.

Jsou to zřejmě moje ruce, které vidím sestavovat ložisko. Trpělivě se otírají do hadříků a čekají, odkud jim zadám povel vylovit poslední váleček. Zblízka koukám na strukturu stolní desky: Ty pracante, povídám jí, Už ti někdo poděkoval za tvoje služby? Já ti děkuju. A hledám dál. Přesouvám se na zem, v ušlapané hlíně jsou zasazené sešmajdané cihly, kusy dřívek, matiček a prachu. Dělám si rámeček z prstů a ohraničuju ty oblasti. Umění. Umění všude. Jestli pošlapeme zítra brzo ráno pěšky na autobus, mohl bych Martině předložit tenhle objev k rozptýlení. Haha.

Otočím celý kyblík odpadků dnem vzhůru. Proberu se věcmi, se kterými jsme si už dali papa a pak mě píchne u srdce. Poslední váleček se blýskne na zemi. Leží tu moje splněné přání. Beru ho jako motýla opatrně konečkama prstů a zacvakávám ho na místo. Probouzím se ze soustředěného tranzu. Zářivka bručí, jinak ticho. Až půjdu ven, nesmím přišlápnout psa, napadá mě.

Jdu k autu. Z okna na mě vykoukne Martina. Je klidná. Prosím jí, zda by mě pomohla ukončit tuhle agónii. Směje se, je to dobrý. Hodí si na sebe lehký svetřík, vžyť je to jenom na chvíli a seběhne ke mně dolů. V chabém světle baterky a matném odlesku světla lustru z obýváku dělá holka a kluk práci pro dva zdatné automechaniky. Jeden drží obrovskou rezavou matku, takovou svini a druhej vleže zkouší, jestli by to tam nějak přece jen nešlo dostat. Pohybujeme se rukama víceméně po hmatu, občas na sebe narazíme svými prsty. Až nepatřičná chvíle intimity na takovym poli. Přestáváme věřit, že to auto bylo takhle někdy složené, ale ty díly přece nejdou dát jinak. Zvedám se a zase padám, svítim do tmy a bláta, abych tam nic neviděl. Olej mi teče za rukáv a pak do trávy. Jsme podráždění. Potřebujeme páku. Páku proti tlumiči, páku na vrácení celého večera zpátky k výchozímu bodu. Kruci, povídám a vzpomenu si na ošklivý madlo do vany, které jsem ze staré koupelny vyhodil obloukem na hromadu šrotu. Snad mi odpustí, říkám si přecitlivěle a jdu pro něj. Soustava bizarních nástrojů se nám pokouší zachránit večer. To je ale debilní, slyším se už zase říkat. Martina moudře neradí, jen občas sykne. V tu chvíli začínám být zase člověkem a koukám, abych se moc nerozmachoval. Údery kladiva, údery trubkou, odletující smalt, praštění kovu. Páčíme a oddychujeme. Jsme zoufalí, tak blízko a tak daleko. Svět je zlý. Přes zatnuté zuby si přehráváme u nápravy dialog z lechtivé pornoscénky. Už? Ne, dělej. Až to bude, tak písknu.

          Přestáváme. Sedíme na pneumatice a Martina se dotkne tlumiče s kotoučem. Naše Dukla povolí – díly do sebe bez odporu jednodušše zapadnou. Koukáme na sebe. Koukáme až vyplašeně, jsme zaskočeni úspěchem. Ruce se mi chvějí, když točím matičkou na šroubu. Myslel jsem, že se tyhle dva už nepotkají. Točím matkou, rez se prořezává a jde to lehčeji. Celej svět drží matičkama, něco se pořád k něčemu přimyká. Samo by to neobstálo, říkám nahlas a s leknutím si uvědomuju, že jsem Martině nedal vodítka. Klidně řekne: Neobstálo, je to tak.

Stín stojící lahve vína na okně za stolem vypadá jako pomník.