Kapitán U
...pro Marianku - pravého kapitána U
Kapitán U je žena. Nyní již postarší ale stále krásného držení těla a hrdě vzpřímené dlouhé brady. Moc o ní nevíme. Jen to, že odjakživa sedávala na štamgastské stoličce v baru Kontiki a na moře poslední dobou vyjížděla už jen zřídka. Proto mohla být na svém oblíbením místě častěji a měla-li dobrou náladu, vyprávět příběhy ze svého bohatého námořnického života. Při tom potahovala z bambusového viržinka a pila přísný čaj Kruťák, namíchaný z výpotků horské lamy Vikuňi. Cho cho, ještě teď se směju, když si vzpomenu, jak jednou z čaje usrknul usmrkaný plavčík a sroloval se do úhledné ruličky. Pomohli mu na nohy jedině díky protidryáku vypoceným manželem té samé lamy. Plavčík si uhnal takovou ostudu, že do baru nevkročil deset let, ale nic mu to nebylo platné: Dnes přišel znovu jako zralý důstojník, mysleje si, že je zahalen v háv zapomnění. To se ale spletl. Byl odměněn potleskem a uznalým pokýváním hlavy mnoha štamgastů. Jelikož je ale opravdu zralý, bral to s nadhledem a kapitánovi objednal na sebe dva Kruťáky. Udělal si u ní očko a poté, nadýchavše se výparů z čaje, se opět sroloval do ruličky. Opřeli ho tak vedle námořních map do kouta podniku. Ještě tam je.
Ale teď mě napadá - no to je neslušnost! - zapomněla jsem se představit. Jmenuji se Ambrozie a jsem velmi zvědavá. Mám totiž k smrti ráda příběhy a proto nesmím chybět všude, kde se něco děje a je to v dosahu moře. Svrbí mě všechny články, neklamné znamení, že se dnes něco přihodí. Že bychom se dnes od kapitána dozvěděli nějakou další pohnutou historii z nekonečné plejády příběhů, co píše samo moře? Tetelím se touhou, jeden takový dobrý příběh zaslechnout! Musím se posunout trošku blíž, aby mi nic neuteklo. A! Už mám lepší přehled, našla jsem si parádní místo! Podívejme se, co se děje vevnitř...
Dnes je neděle a v baru je plněji, než obvykle. Snad díky příjemné obsluze, ale veřejným tajemstvím je, že kapitán U by mohla vyprávět. Má totiž již několik dní více než dobrou náladu, žvatlá si pod velikým krásným nosem vtipy, kterými se sama ihned dobře pobaví. Říkává tomu dostávat se do vrtule. Slyšela jsem, jak barman povídal zvědavým hostům, že ráno se již několikrát zaklonila a řekla: „Mno táák to mi připomíná…!“, což bylo dobré znamení, že se rozhovoří. Pak si ale udělala několikrát vrtuli a usnula.
Na vysokých stoličkách sedí hodně námořníků - hlavně z obchodní lodi Puobiš. Ta jediná totiž dnes dorazila z Gdaňsku. Také tu jsou plavčíci z místního krytého bazénu a ti ani nedutajíc, pozorují kapitána. Ta jen natáhla ruku a po dlouhém stole, jenž byl kolem dokola celého baru, jí přistál přesně mířený další Kruťák. Uznale pokývala hlavou, barman dal dva prsty ke spánku a řekl „Salut!“.
V sále u stropu se vznáší mlha a příjemně zvlhčuje vzduch nasycený silnou vůní tabáku. Odskočila si sem z blat, aby jí taky neušlo zajímavé vyprávění. Ráda to pak přednáší na vřesovištích duchům utonulých.
A večer nám klidně plyne; spousta hovorů se navzájem proplétá, přetlačuje a prolíná se. Ale pozor, zbystřete! Kapitán se začíná vrtět! Všechno tak nějak pomíchané mu zřejmě leze oběma ušima dovnitř a tvoří tam drobné asociace. Vypadá to, že zrovinka několik útržků vyprávění obchodního referenta z lodi Puobiš a pár vět prvního důstojníka z finské rybářské lodi Mekele zapůsobilo jako rozbuška kapitánovy sdílnosti…, kříslo to o sebe, kapitán se zaklání, vyndavá viržínko a je to tady! Docela normálně do hluku hospody říká, snad jsem to dobře zaslechla: „No tak tohle je jako příběh Starého Jezevce“. Potahuje z cigára, kouř zapíjí čajem, vypouští ho potními žlázami a počíná vyprávět tichým hlasem, jak ona sama říká, smutnou historii o lidské touze mstít se. Předávám jí slovo.
„Když byl kapitán Starý Jezevec ještě plavčíkem na lodi Jasmína, byl nynější svět o hodně mladší. Lodě byly jenom dřevěné, příbory byly jenom dřevěné, i umělé nohy námořníků byly jenom z toho přátelského materiálu. To ale nebylo na překážku stavitelům lodí, kteří uměli postavit krásné, pevné a ve všech ohledech prvotřídní plachetnice. Stavělo se i ledacos jiného, ale já vám chci povědět o kapitánovi tenkrát ještě ne Starém Jezevci a ten se od narození jenom plavil a plavil a nic jiného neznal. Nevěděl sice, jak se jí dřevěným příborem, nenaučil se pravidlům slušného chování, ale za to jste se s ním mohli octnout na kusu dřeva uprostřed Atlantiku a mít velkou šanci, že Jezevec přežije. To byl on, úplně ho vidím před očima. Tu jeho šibalskou tvář zbrázděnou úsměvem s vykotlanými zuby. Byl to pozůstatek z mládí, kdy byl nucen svést souboj s obří langustou. Měl tenkrát namále, ještěže jí nakonec rozesmál tak, že ho musela na chvíli pustit z divokého sevření, aby se mohla chytit za pupek. Sehrál jí totiž narychlo spíchlou kapesní hru Dva uzly na kapesníku tančí mazurku. To on uměl – poradit si v každé situaci. Od mládí byl zčerstva chytrý a bystrý v úsudku. A vtipný, že byste to do něj neřekli. Nasmála jsem se s ním, až mi umělé vousy padaly z tváře.” Kapitán U povytáhla obočí a klepla dřevěným koncem viržinka do stolu. „Tenkrát lodi Jasmína velel kapitán Ochechule. Byl to malý rázovitý muž, budící respekt. Na hlavě nosíval malinkatou čepičku. Námořnickou kazajku měl obvykle ledabyle přehozenou přes ramena a rád s gustem plival okolo sebe. Byl zamračený a měl nepřirozeně vypoulené oči. Neměl je tak odjakživa: přišel tak jednou na loď, navrátiv se snad z divoké pijatyky. I přesto, že následky takových akcí všichni z mužstva znali, přišlo jim to podivné. Na nohy se nemůžete postavit, to ano, vidíte předměty hlavou dolů, to ano, ale to všechno se, na rozdíl od kapitánových zraků, časem srovná. Mužstvem šla historka o setkání kapitána s jakousi vodní havětí, ale přímo se ho nikdo neodvážil zeptat. Měli strach z hromů a blesků, které by jistojistě dopadly na jejich hlavy. Sem tam přece jenom kazilo jeho autoritu, když jste se na něj podívali a uvědomili si, že je to směšný člověk. Nepřála bych vám to peklo, vydržet se nesmát, když na vás tento prudký muž upíral své vyhřezlé oči. Běda však, kdo to nevydržel! Jenom vzpomínka na to, mi nekontrolovatelně roztřásá bradu a ruce a tudíž nejsem schopna vám to nižádným způsobem sdělit.
Tak a u tohoto příšerného nevyzpytatelného kapitána Jezevec nastoupil jako řadový člen posádky. Bylo mu vyčleněno malinkaté místečko za sudy se sušeným masem a sulcem. Jestli jste tuto kombinaci ještě nikdy necítili, pak po tom nebažte. Ponožky v noclehárně starých mořských ďasů jsou proti tomu levandulí vyvanulou přímo z Ráje! Jezevcovi, již řádně otrkanému svými ďasovitými botami, to však ani nepřišlo. Večer před spaním si vzpomněl na výjev, který se mu naskytl už při nástupu na loď: zatímco posádka pilně nakládala na loď zásoby a kapitán co chvíli na nové členy posádky křičel, Jezevec se přesto na chvíli zastavil a koukal na holoubka, který si pyšně vykračoval po zábradlí lodi sem a tam. Při své pýše se samozřejmě nerozpakoval si na zábradlí, do té doby čistě vyleštěné, i ulevit. Pološílený jekot kapitána kousek před obličejem našeho hrdiny konečně způsobil, že se Jezevec probral z pozorování a fronta na prkně ze souše se opět dala do pohybu. „Hrome, ten by se mi teď hodil!" řekl si a vydal se potichu na pochůzku po lodi. Netrvalo dlouho a vrátil se s opeřencem ke svému loži. Pochoval si ho v náručí, pohladil a prach z jeho peří mu krásně zalepil nos. Holub byl na oko pobouřen takovými projevy důvěrnosti, ale jen co zastrčil rozhněvanou hlavičku do perutí, po tváři se mu rozlil blažený výraz. Byl to kapitánův holub a na takové zacházení nebyl zvyklý. Takto vystrojen zalezl si Jezevec za sudy, pod hlavu si dal kus stočeného lana a houpán vlnami narážejícími na přístavní molo, usnul jako špalek. Holub taktéž.
Druhý den brzo ráno Slunce přemýšlelo, zda-li vůbec chce vyjít a vidět oči kapitána Ochechuleho. A že nakonec chtělo, musel Jezevec vstát a vylézt na otevřenou palubu. Odevšad byla cítit smrdutá přístavní voda. Mnul si oči a těšil se na vůni vzduchu, až budou na otevřeném moři. Na přídi se zastavil a pozoroval nádherný východ. „Snad také i pro mě vycházíš, Sluníčko..." , zanotoval si písničku, kterou slyšel před pár dny v přístavu. „Jakže!", ozvalo se za ním, „Romantika na mé lodi! Tak poslouchej, hnido z podpaždí mořského mlezivoura, tohle tady nestrpím! Zženštilé kabaretní šlágry a chytlavé nápěvy jsou znakem zbabělců, ale ne mých námořníků. To si pamatuj! Nebýt toho, že mně v tomto prokletém přístavu sběhlo půl posádky na plantáže zelí, nikdy bys u mě neměl tu čest sloužit!" A hrozivě pouleje své oči na Jezevce, vrazil mu kapitán - ano jistě, kdo jiný by to byl - vrazil mu pod bradu rukojeť svého kordu. „A teď zanotuj!" zachechtal se kapitán pobaveně a mrknul zblízka na našeho hrdinu. Jezevec, zaskočený hrubostí nadřízeného a jen co mu rukojeť kordu dovolila, procedil skrz secvaklé čelisti smířlivé: „Kapitán je kapitán, je k řízení lodi povolán...!" „Hmchrr..." zhodnotil výkon Ochechule, odplivl si na špičku svých bot a odhodil Jezevce k bočnímu stěžni. Odcházel zkontrolovat, zda-li se nenachází na lodi náhodu ještě nějaké, jako on říkal, "proklaté zelí". „Každý plavčík ale ví, že sušené maso a sulc na takovou cestu nestačí. Boj se kurdějí, kdož nemáš na lodi zelí...", zabručel Jezevec pro sebe a z můstku mu na záda seskočil zase kapitán. Začal ho škrtit kropenatým šátkem a děsivě řval, mlátěje ho tou ostřejší stranou šavle přes lýtka. Pak už si toho náš hrdina do vytažení kotvy moc nepamatoval.
Plavili se již několikátý týden okolo Afriky do Lusitánie. Moře bylo klidné, vítr příznivý a tak měla posádka Jasmíny málo práce. Věnovali se tedy údržbě lodi a vzpomínali na kapitány, co měli legrační jména. Smáli se u toho tak, až se Ti, co natírali bok lodi, raději přivázali. Jezevec jim pomáhal. Míchal barvu v dřevěném kotli, přidával do ní larvy brouka šelakovce a přeléval jí námořníkům do menších tykví, které spouštěl natěračům podél boku lodi na laně. Myslel si tehdy, jak se blýskne a přihodil do placu i historku o obří langustě. Řehot zmlkl, jako když utne. Námořníkům se rozklepaly ruce, museli vylézt zpět na palubu a nacpat si fajfky. Pak se chvíli plaše rozhlíželi kolem, zda-li není na blízku kapitán a dokonce kontrolovali i blízké okolí lodi. To zase kvůli langustě. Nakonec stručně pokárali Jezevce, že na téhle lodi se nesmí mluvit o členovcích - natožpak langustovitých. „A taky o tanci, je to babská zábava!", dodal kuchař, který si sem akorát přišel pro pomocníka do kuchyně. Chvíli ještě postávali, drbali se prsty od barvy ve vlasech, pak vzdychli a šli si po své práci. Někteří do ráhnoví, jiní na bok lodi, zpátky k natírání. Po téhle smutné události Jezevec raději upustil od dalších pokusů rozveselit posádku, všímal si svého a těšil se, že jakmile dorazí do přístavu, uteče.
Lusitánie byla ještě daleko, všude okolo bylo jen moře a moře a pach soli, který ulpíval na všem, co bylo na palubě. Starého námořníka podle toho i poznáte – mívá vousy a chlupy v nose slepené doslova v krápníky. Ono se to moc hodí v noci, když se svou houpavou chůzí pohybuje po palubě a všude je černočerná tma. S takovým námořníkem se nesrazíte - cinkot jeho krápníků uslyšíte na pár metrů od sebe nehledě na jeho bručení, či chrchlání. Zkrátka na lodi oči nepotřebujete, námořníci raději poslouchají nebo čmuchají a na to, jestli je na obzoru země, tady mají odjakživa racky. Smutně je Starý jezevec vyhlížel, bylo mu na lodi ouvej. Všiml si, že některé tváře, které zahlédl při vyplutí mezi posádkou už nikdy po té nezahlédl. Přikládal to rozložitosti lodi a množství úkolů, které muži měli. Jediný, za kým mohl po službě zajít, byl starý lodní maskot, umístěný na špici paluby u předního stěžně. V životě neměl moc štěstí, odkrucoval si tady další ze svých trestů, zavěšený místo obvyklé sochy Poseidona na kýlu. Byl velice osmahlý, kdysi černé vlasy měl od Slunce vyšisované a přerostlé, rty popraskané od všudypřítomné soli, byl celý scvrklý od samoty a nedostatku vláhy a krápníky zvonil ostošest. Starý Jezevec ho oslovoval Houně. Brzy se spřátelili, protože měli leccos společného. Houně mu vyprávěl historky o kapitánech, co nosili kalhoty natažené až do podpaždí, vtipy o něžných očích kapitána Ochechule a o ledačems jiném. Jezevec se smál a jak byl rozjetý, přidal opět svojí historku. Houně zmlkl a vytřeštil zraky. Mimoděk se zkoumavým pohledem podíval i na bulvy Jezevce, zda li jsou v pořádku. "Oči langustí nikdy neodpustí", zaševelil do dredatých vousů, „To blábolil tenkrát Ochechule, když se vrátil tak strašně zbědovaný. Námořníci povídají lecos a jsou staré baby pověrčivé, ale tedy je to pravda!: kdo stráví pár chvil nablízku s Jarmareční langustou, ten už stejný nebude. Takže ty taky! Buď rád, žes přišel jen o zuby a nikde to nevyprávěj. Kapitán má na tuhle potvoru políčeno a všechny naše cesty po moři jsou jen zástěrka. Ve skutečnosti Ochechule nespí touhou harpunovat tohoto živočicha, po kterém jakoby se moře slehlo. Cikánka v přístavu mu řekla, že když si jejími tykadly přejede přes oči," tady se Houně odmlčel, několikrát se rozhlédl okolo sebe, uvědomiv si, že nikdy neví, kdo je nablízku a má uši. Jezevec svraštil čelo a dořekl to: „Zkrátka hledá lek na brukvobulvovitost!" „Ano. Ale radím ti," pokračoval chudák na přídi, „Chceš-li na této lodi zůstat až do přístavu, nedráždi kapitána, i když tu není. Na klidné hladině je slyšet všechno pěkně daleko."
Po několika týdnech klidné plavby, kdy moře bylo našim námořníkům nakloněné, což nikomu nepřišlo divné, přišel den, kdy panovalo bezvětří. V kajutě kapitána byl obraz, na kterém se Jasmína za bezvětří houpala klidně na vlnách. A přesně tak to vypadalo i venku. Jezevec prachovkou leštil zábradlí, říkal si, jestli je vůbec nutné ho leštit a koukal na mlčenlivého Houněho. Ten po chvíli přerušil šum vln tichým hlasem: „Musím ti něco říct,” odmlčel se, jakoby nevěděl, jak začít. Pak pokračoval: “Věz, že jsem měl na tomto místě nesčetněkrát strach o svůj rozum. Musel jsem vynakládat neuvěřitelné úsilí, abych ho, prchajícího, zachytil za ocásek, obávaje se černočerné tmy zoufalství a trudomyslnosti. Ale dnes k ránu jsem nevěřil vlastním uším a myslel, že blouzním.” Olízl si popraskané rty. “Zaslechl jsem přitlumený zvuk, linoucí se odněkud z podpalubí. Pravidelný opakující se nápěv. Mazurku. Kousal jsem se do jazyku, nejsem-li omdlelý, avšak bylo to víc než skutečné. Bylo to živé a znejišťující. Snad sám Poseidon trestá tuto loď. Mazurka a šoupání nohou, ano tímto byly mučeny mé slechy. Tedy je to pravda, pomyslel jsem si, loď hrozí zachvátit nákaza múz!“, odmlčel se a hlava mu klesla. Na můstku zavrzalo kormidlo a v odpověď se ozvalo skřípění zadního stěžně. Kapitán Ochechule koukal dalekohledem do dálky. Jezevec maje již zábradlí rozleštěno, přemýšlel, jak ještě svůj odchod pozdržet a přitom nebýt nápadný. Začal leštit nohu Houněho. Ten pokračoval: „Jen jednou v životě jsem tuto těžkou nemoc, tento projev kurdějí v nejtěžší formě, viděl. Visel jsem tehdy na lodi Pumprlíně a díky přísné vězeňské dietě jako jediný nenakažený mohl sledovat projevy této ďábelské nemoci. Nematou-li mě mé instinkty, máme se na co těšit.“ hlava mu pomalu klesla, ústa se pootevřely a do moře se z nich spustila dlouhá šrákovitá slina, znamení, že vypravěč usnul a měří rychlost lodi. Jezevec ještě stočil lano na přídi a přemýšleje o tom, co právě zaslechl, odešel pomáhat lodnímu kuchařovi do kuchyně s hotovým obědem.
Vše se zdálo být ve stavu, v jakém se nacházeli při vyplutí až na to, že dalších pár mužů zmizelo. Zbylí námořníci plnili své úkoly svědomitě, obávaje se v opačném případě hromobití ze strany kapitána Ochechuleho. Ten zrovna rázoval palubou sem a tam, vyštěkával úsečné povely, drbal pod křídlem svého holoubka a byl viditělně podrážděnější, než obvykle. Stalo se, že některý z námořníků bez vysvětlení opustil své místo tak, že opustil loď úplně. Přehoupl se přes palubu a byl pryč. “Krysy!”, šeptal si Ochechule a nakukoval přes zábradlí do zpěněného moře. Osádka klopila zraky a bez odkladu vše plnila. Jakoby nějaký démon děsil celé mužstvo. Jezevec se právě chystal skočit na schůdky do podpalubí, když si všiml drobného detailu, který by mu jindy unikl. Teď však, přemýšleje o slovech Houněho, byla jeho pozornost v pohotovosti. Druhý lodní důstojník vydal několik povelů kormidelníkovi a odcházeje, udělal za jeho zády několik tanečních kroků krok sun krok. Jezevec se rychle rozhlédl, nezachytí-li u ostatních námořníků nějaký účastný pohled, ale nedostalo se mu takového. Zakroutil hlavou a sešel konečně do podpalubí. Tam dostal příkaz od kuchaře, aby přivalil soudek sušeného masa a malý soudek sulcu. Co taky jiného, pomyslel si Jezevec. "Co taky jiného!" pochechtával se kuchař. „Dřív než snědí oběd, musíš mít hotovu večeři “, poučoval ho hromotluk v čepici. Společně obsahy soudků vysypali do kotle, přidali vědro cibule, dvě kila zázvoru, osolili mořskou vodou a zazvonili na lodní zvon, oznamujíce oběd. Nejdříve servírovali šlichtu do důstojnické kabiny.
„Cheche“, pochechtávala se Kapitán U, odklepávala si viržínko do čaje a koukala nepřítomně před sebe. „Copak tady! Tady to zní jako příběh z vycucaného prstu, ale... “, a ztlumila hlas, „...když jste na moři sami, všude okolo jen černočerná voda, to i v povrzávaní dřeva paluby slyšíte monotónní rytmus pradávného příběhu, před kterým všichni bázlivě na sucho polykáme a maně si utíráme kapky potu ze skrání. Jednoho a toho samého příběhu, který v různých obměnách tak hluboce brázdí zjitřené vnímání lidí. Sulc nebo odvaha, figurky můžete pomíchat, přesto mezi řádky vždy vycítíte, že tady jde o život. A o ten jde ostatně vždy!“ zakončila své zamyšlení a napila se blátivého čaje. Mlha u stropu se zavlnila…
Na palubě se ozval zvon, pak dupot nohou a již za chvíli vše, vyjma moře, utichlo. Posádka stála nastoupená v pozoru. První a druhý důstojník ve vyžehlených košilích vyšli z důstojnické kabiny. „Dobré odpoledne, dá si někdo zelené thé?“, zeptal se mírným hlasem druhý důstojník. První na něj udiveně pohlédl, odkašlal si a převzal iniciativu, než se mu to tady zvrhne: „Hnidy jedny, zítra v noci budeme obeplouvat Krutovovy ostrovy, vy zkušenější víte, co to znamená! Nikdo nezahmouří oka, všichni budou na svých místech. Jakmile začne dout vítr ze severovýchodu, napneme plachty. Po obeplutí ostrovů ti zkušenější vědí, a ani tentokrát to nebude vyjímkou, že bude mít celá posádka den volna a jeden soudek rumu z lodní zásoby. Všechno jasné!?“ Jezevcovi nebylo jasné nic, ale nic si z toho také nedělal, nebyl žádný ješita a věděl, že když první důstojník mluví o těch zkušenějších námořnících, nemyslí jeho. Důstojníci už chtěli odejít, když se ozvalo z přídě od Houněho: „A na co jim to volno bude, když nikde nepřistaneme?“ Důstojníkova tvář prozrazovala pohnutí. Nejdříve se zakabonila vztekem, že si někdo dovolil zlehčit jeho proslov, pak zjihla vědomím, že je to pravda a nakonec se rozjasnila úsměvem. „Můžete si konečně dát zelený thé…“, dokončil. Druhý důstojník se na něj účastně podíval, aniž by jim to někdo odpočítal, srazili ve stejnou chvíli podpatky, jeden předstoupil před druhého, podal dozadu své ruce a do rytmu houpání lodi zatančili pár ukázkových kroků toho prokletého tance. Kuchařova opička jim do toho bubnovala na oprýskaný kastrůlek. „Měl jsem já opičku, teď mám dva vepře, měl jsem Anduličku a už mě nechce… „, zpívali oba a odtancovali do kabin. Ozvalo se ještě vzdalující se: „ A pozor na schůdek, mistře! Děkuji, vím o něm!“ a pak už jen šumění moře a jeho pach všem dokazoval, že nesní a vše je skutečné. A protože posádce nikdo nedal rozchod, dokážete si představit, jak to vypadalo: Plachetnice houpající se uprostřed oceánu, nikým neřízená, protože veškerá posádka je nastoupena na hlavním můstku a někde vevnitř trupu dva muži v pevném objetí.
Tady je vaše Ambrozie. Jak se vám příběh líbí? Já jsem napjatá, jestli to dopadne dobře. Ale co tady v tomto případě je dobře, viďte? Kapitán si odskočila na toaletu a tak vám můžu popsat, jak to teď v baru vypadá: K prasknutí narváno, barmani kmitají okolo pultíku jako oteklí. Krůpějě potu jim brázdí zaprášené skráně a kreslí v nich cestičky. Davem okolo stolu, kde vypráví U byste neprostrčili ani párátko! Tak je tu těsno. Ve tvářích posluchačů je vidět napětí. A! Náš vypravěč si klestí cestu žhavým koncem viržínka mezi hrozny posluchačů. A tady jí máme, sedá si, zaklání se a pokračuje, pšt!
„A kdepak byl kapitán?”, povídá kapitán U. Čeká a když nedostane odpověď, trpělivě pokračuje: „Vyspával ve své kajutě, jelikož celou noc pil a zakresloval hustě do námořních map předcházející trasy Jasmíny. Hemžilo se to na nich čarami - pěkný kousek světa už projela tahle kocábka, jen co je pravda! Kapitán ležel opilý s hlavou v rozevřené knize, v ruce pár kreslících uhlů a chrápal. Všude okolo se kutálely prázdné láhve. V kleci na bidýlku seděl holoubek a přemýšlel, jestli má vylétnout ven na čerstvý vzduch nebo vyvést nějakou lotrovinu svému pánovi. Nakonec ho nijaká nenapadla a tak prostě vyletěl otevřeným okýnkem ven. Kdybyste bývali byli v tu chvíli v kapitánově kajutě, viděli byste, jak se po nějakém čase, co holub zmizel, otevírají opatrně dveře a pomalými opatrnými kroky někdo vchází. Někdo, kdo kapitána nechce probudit. Kdybyste tam byli, stejně byste ho neviděli. Měl široký klobouk s pavím perem a modré boa okolo celého obličeje. Na vysokých podpadcích se pohyboval nejistě a vratce. Ten někdo došel až ke kapitánovi, opatrně nohou odkulil ležící láhev a chvíli něco hledal v knihovně. Poté se otočil a nadzvihl kapitánovu hlavu. Chvíli četl v knize a pak spokojeně mlasknul. To napůl probudilo kapitána ze spaní, pohnul se a zvrčel nepřítomně „Kafe a kýbl cukru do toho. A honem!“ Stín se polekal, zůstal stát a nehýbal se. Kapitán však opět usnul. Neznámý spěšně vytáhl knihu zpod kapitána a nejistou chůzí vyšel ven. Ale jelikož jsme tam nikdo nebyli, nevíme, jak to doopravdy bylo. Jedno je jisté, byl to někdo z posádky, kdo nebyl na nástupu a měl ocásek!“, dokončila kapitán U. „Ale koho to zajímá, že?“, pokývala hlavou a pokračovala: „Tak tedy… „Mě by to zajímalo!" ozval se svinutý námořník opřený u map a pomalu se rozvíjel. „Aha! Tak tedy moje verze je ta, že to byl cizí člověk s ocáskem, co tam neměl co pohledávat!" zamyslela se U. „Děkuji", ozvalo se od map zklamaně. „Tak tedy...
…posádka stála na palubě nějakou dobu bez hnutí. V tom vyletěl z boku lodi kapitánův holub, proletěl se okolo lodi a posadil se přímo naproti stojící posádce na zábradlí. Mezi muži to zašumělo. Zašumělo to i všude okolo. To bylo moře. Obraz, jenž jsem tady před chvíli popisovala, se ještě zprapodivnil:
Loď uprostřed oceánu, posádka, mužík cinkající krápníky na kýlu, tušený tanec v temnotách lodi, viklající se ohavné nohy v dámských botech v kapitánově kajutě, opička, o které jsme doteď neslyšeli, blížící se Krutovovy ostrovy a do toho holub, který rázuje po zábradlí plachetnice sem a tam. Muži na sebe koukali, zástup se začal vlnit, sem tam se i někdo dovolil podrbat ve vousech nebo vousech přítele, ale stále to nebylo ono. Stále nikdo povolaný nevyřkl rozchod. Námořníci napínali uši, nezaslechnou-li alespoň něco podobného. Slunce pražilo, hrdla vysychaly a naprázdno polykaly, jazyky přejížděly vyprahlé rty. Holoubek, uvědomuje si svojí vážnost, se naparoval, rázoval po zábradlí, pařátky zvedal vysoko před sebe a jak měl odpozorováno od kapitána, vyrážel z hrdélka krátké vrky. Tempo jeho chůze se s nabýváním pocitu vážností stále zrychlovalo, jazyky námořníků přejižděly přes vyprahlé rty stále častěji, hrdla se svírala suchem vehementněji. Kdosi to nemohl už vydržet, sundal si holínku a sestřelil s ní opeřence z jeho buzerplacu. Ptáček chvíli balancoval na jedné nožičce, máváním křídel se snažil zachytit rovnováhu a pak, díky vyleštěnému povrchu, se ze zábradlí překulil přes palubu. Někdo z chumlu posádky řekl rychle „rozchod!“ a hned se otočil, kdo že to řekl?! A tak se všichni, včetně neznámé opičky, ulehčeně rozešli ke své práci.
Nastal večer. Posádka byla na svých místech na palubě a strnulé tváře mluvily beze slov o nebezpečí, které je v podobě Krutovových ostrovů před nimi. Jezevec byl ve střehu, ale z jiného důvodu: už odpoledne si všiml, že kapitán víc než obzor úkosem pozoruje stoleček stojící nedaleko od schůdků, kterými se stoupalo na můstek. Jezevec se schoval za otevřená dveře do podpalubí a vyčkával, slibuje si, že uvidí, co má kapitán v úmyslu. Škvírou mezi prkny pozoroval situaci. Po chvíli kapitán jakoby nenuceně seběhl ze schůdků a u stolečku se zastavil. Sundal si škorni a dělal, že z ní vyklepává kamínek. Při tom poodsunul desku stolu stranou a sáhl dovnitř. Něco vyndal a rychle si to nacpal do pusy. Pak stoleček zaklapl, škorni nazul a jako laňka vyběhl zpátky na můstek. „Tak kapitán má tajemství? No, počkám na noc a zvím více," myslel si Jezevec ještě ne Starý.
Navečer seděli u stolu námořníci a hráli karty. Jelikož to byli opravdu vytrvalí karbaníci, této noci se Jezevec tajemství nedozvěděl. Usnul ve stoje opřený o stožárovou patku. Jenom ho v polospánku ještě napadlo, že už dlouho neviděl lodního tesaře.
Kuchař, když při snídani vařil druhý chod k obědu a současně večeři se snídaní na zítra, byl zamlklý. „Pověz“, zeptal se ho Jezevec při hnětení sulcu, „copak to máš za opičku, která bubnovala včera dopoledne při nástupu těm dvěma do tance?“ „Nemám žádnou opičku“, zavrčel kuchař a odsekl vepřovou hlavu přímo do kotle na polévku. „A tanec jsem žádnej taky neviděl nebo ty snad jo?!“, řekl gurmán a naznačil, že polévka by snesla zahustit i další hlavou. Jezevec pokrčil rameny, jakoby říkal: No, když myslíš…; ale v duchu si slíbil, že přijde na kloub věcem, co se zde odehrávají.
„V takovýchto chvílích se asi zjevuje onen bájný Eliášův oheň”, myslil si Starý Jezevec, ovzduší je naplněné zvláštní, až tísnivou energií: Moře začínalo být neklidné, Houně měl na přídi co dělat, aby neztratil zbytek ze své důstojnosti, jestli nějakou může mít odsouzenec na přídi jedné z monoha průměrných lodí. Loď se začínala zmítat ve vlnách tak, že starý maskot občas smočil ve vlnách i svůj amulet v podobě řezby zavěšené na krku. „Jezevče!”, volal a v hlase mu znělo zoufalství, „Jezevče, můžeš li, raději se přivaž a neposlouchej nic z toho, co teď uslyšíš. Tenhle kout světa je prokletý!”, avšak jeho slova zanikala v hučení živlu a ke Starému Jezevci nedolehla. Ten zrovna na příkaz kapitána utahoval lana okolo soudků se sulcem. I přes nepřízeň počasí, jak opatrně nazýval náš hrdina ten marast usilující mu o život, zaslechl z podpalubí hudbu. Nebo alespoň měl ten dojem. „To není možné, hudba zde a teď?”, povídal si pro sebe mirně jektaje zuby. Přejel očima přes palubu, aby se ujistil, kde je. U kormidla viděl kormidelníka, ve stínu ráhnoví bylo možné zahlédnout také pár námořníků, ale na to, jak byla loď veliká bylo i nezkušenému oku jasné, že v práci je zoufale málo posádky. Když se podíval znovu, v ráhnoví už stínů viděl zase o něco méně. Příčítal to však nadcházející tmě a čím dál více mohutnějším vlnám, jenž se převalovaly přes palubu a nedovolovaly zahlédnout více než pár sáhů okolo sebe. Ale hudba, narozdíl od posádky, neodcházela. Zněla stále odněkud z podpalubí. Byla stále stejná, monotóní a otravná díky tomu, že nešlo rozeznat, o jaký druh se jedná. A tak jí Jezevec nechal být, aby jí mohl poslouchat. Ve chvíli, kdy si jí všímal už tak málo, že jí málem rozeznal, ozval se svistot biče a kousek nad naším hrdinou jeho ocas zapráskal. Jezevec se otočil a viděl rozběsněnou tvář kapitána Ochechuleho zvlhlou a zakrápníkovanou. „Tak pán si myslí, že bude odpočívat? A kdo bude řídit loď? A kdo skasá plachty?”, řval jako smyslů zbavený, v hrozitánských očích náznak šílenství. „Vidíš tady snad ještě někoho?” a v jeho tváři bylo možné zachytit něco, co námořník z hrdosti nikdy nevysloví: strach. „Krutovovy ostrovy na pravoboku!”, volal z přídě Houně a poslední slova zaléhala v bouři zpěněných vln. Jezevec nestihl kapitánovi odpovědět, soudky, které byly opravdu dobře zajištěné, nevydržely zmítání lodi. Kolíky, které držely pojistná lana, vyskočily a celý náklad začal dělat na palubě paseku. Kumpanie soudků vyrazila vpřed k přídi a část jí naskákala do moře, když s sebou vzala kusy krásně vyleštěného zábradlí. Zbytek se na přídi otočil, chvíli přemýšlel a pak namířil zpět na kapitána a Jezevce, kteří z nich ještě stále nespouštěli oči. V případě kapitána to byly OČI. Jezevec, uskakujíce prvním soudkům viděl, že na palubě už jsou v tuto chvíli jen tři muži: on, kapitán a chudák Houně, který byl více ve vodě než na lodi. Ochechule skočil jako opice na břevno středního stožáru, visel na něm a mrskal nohama ve snaze dosáhnout nějaké opory. Jezevec přeskakoval soudky, jenž se za ním tříštily o nástavbu lodi a říkal si, že už to déle než pár kousků nevydrží. Pak udělal to nejchytřejší, co mohl a vyskočil na břevno kousek od kapitána. Většina soudků jim proleťěla pod nohama a skončila v moři za zádí lodi. V blízkosti lodi se vynořily stíny skalisek, obklopujích ostrov.
„Tato podívaná naháněla hrůzu i zkušenějším mořským vlkům, než byl můj přitel", povídá kapitán U a oči jí hoří vzrušením. „Však si to představte: zmítáte se na pevné, přesto v porovnání s mořem směšně křehké kocábce, všude černočerná tma, přerušená jen šmouhami světla pár zoufale se komíhajících olejových lamp, okolo tmavé zpěněné burácejícíí moře a z něj zlověstně vystupují ještě černější stíny nebezpěčných skalisek Krutovovova ostrova. Tak blízko, že …"
…stačí natáhnout ruku a dotknete se chladného kamene. A v tuto chvíli, dva zavěšení muži s hrůzou koukají na opuštěné místo kormidelníkovo. Jezevec kouká na kapitána, ten zase na něj. Dříve, než stihnou cokoliv udělat, jeden z posledních soudků se sulcem prorazí při své cestě na záď lodi její nástavbu a udělá do ní díru. Do tmy se rozlije zář. Je způsobená mnoha desítkami svící, jenž jsou zavešěné v nenadále se objevivší neuměle renesančně zařízené místnosti. Společně se světlem vnikne na palubu i hudba. Dva muži jako nedobrovolné publikum jsou v pár vteřinách svědky prapodivné podívané: Na malém stupínku stojí obří langusta v modrém boa a z velké knihy předčítá tančícím námořníkům pohnutou historii tance Mazurka. Ti, kteří při příznacích kurdějí nezvolili dobrovolnou smrt ve zpěněných vlnách, po dvojicích pilně cvičí stupidní kroky a jako jeden muž předříkávají: Mněl jsem já opičku, teď mám dva vepře… a do toho sedí kuchařovi na rameni malá opička, která udává rytmus vařečkou na omlácený kastrůlek. Všichni již evidentně trpí příznaky přítomnosti Jarmareční langusty - jako jeden muž mají vypoulené oči. Ještě než si Jezevec stihne uvědomit, že vidí starou známou a dát si pozor na oči, pomyslí si cosi o absenci zelí na palubě a následných hrůzných projevech kurdějí. Obrovitá vlna se převalí přes Jasmínu a veškeré svíce ve společenské místnosti pozhasíná. Pozhasínají se i lampy na palubě až na jednu. Taneční hodiny se plynule přesunou na palubu a dále pokračují pár desítek centimetrů pod škorněmi kapitána a dřeváky Jezevce. Vytřeštění námořníci poblouznění dvoučtvrtečním rytmem šoupají chodidly po palubě a nechávají si na každém kroku pěkně záležet - vlny nevlny. Langusta v boa - ano ona to byla tenkrát v kapitánově kajutě - tančí v čele celého souboru a zdá se, že má někde v prostoru obličeje blažený výraz. V kulise řvoucího moře, v ráhnoví, za zvuků šoupajích nohou a monotóního zpěvu pozoruje Jezevec chvíli soubor, chvíli kapitána. Kdyby oči nezavřel ve strachu o ně, viděl by v blikotavé záři jediné lampy, jak Ochechuleho rty ševelí dokola něco nesrozumitelného. Své kapitální oči nespouštěl z podivného živočicha, který vypadal více než jenom mořsky. Ano, teď vypadal jarmarečně. Křivé nožky klopýtaly ve střevících, kabátek mu byl malý a boa křiklavé barvy si neustále přišlapával. Přesto šlo v jeho pohybech již spatřiti slušnou verzi tance, jehož název snad již zde nemusím vyslovovat.
„Vrať mi moje oči, členovče prokletý!", zaječel kapitán a přesně mířeným skokem se ocitl před langustou. Avšak nohy mu ujely a rozplácl se na prkenné palubě. Stvoření mu hnedle přispěchalo na pomoc a buď to byla náhoda nebo úmysl, kdo ví?, když se kapitán zvedl, držel se zrovna tak, jak se drží při tanci ten vepředu. Pokynul hlavou a už začal jukat na svého partnera tu přes jedno rameno, tu přes druhé. Byl ztracen. Ale krásně.
Kapitán U klepla s dýmkou o hranu stolu a odsypala trochu vyhořelého tabáku pod stůl. „Musím snad dodávat, že Ochechule zřejmě kdysi potkal tu samou langustu, kterou pobavil předtím Jezevec? Nemusím!”, odpověděla si sama. ‚Ale tady se kapitán přepočítal. Podcenil zelí a vlhkost paluby. Co víme je, že posádku Jasmíny i s celou lodí již nikdo nikdy nespatřil.” Skončila a chtěla se zaklonit, že si udělá vrtuli a usne, když v tom se ozvalo z davu: „Ale to se musel Starý Jezevec zachránit, aby vám to pověděl!” Kapitán zkorigovala své v sloup vyjíždějící oči, odehnala spánek a dodala: „Chmmhh, ano zachránil se, byl vyloven rybářskou lodí daleko od Krutovových ostrovů v bezvědomí, držící se kusu kýlu, na kterém byl přivázaný i Houně s kapitánovým holoubkem.”, a oči jí znovu začaly vyjíždět do spánkového stavu. „A jaktože nedostal taky kurděje?”, ozval se opět hnidopich z davu. „Nevíme!”, odpověděla kapitán U, která neměla ráda dramatická deliria plná rychlých vysvětlení na koncích příběhů, zachechtala se a definitivně skončila ve vrtuli.
Nó a kapitán U už spí. Já nevím, jak vy, ale Ambrozie je tedy nadšená. I když musím říct, že lecos se odehrálo jinak. Zajímá vás to?
Tak za prvé: na lodi zelí bylo, ale bylo jen pro kapitána Ochechuli. A jestlipak víte, kde bylo? No ano, v úkrytu pod stolečkem u schůdků z můstku. Kdyby měl Jezevec jen o trochu víc času, také by na to přišel.
Za druhé: Není pravda, že by kapitán neměl zelí rád. Jen vyvolal kurděje na lodi doufaje, že takový masový výskyt tanečníků přivábí naší langustu, on jí mohutně uloví a vyléčí si jejími klepety svou brukvovitost. To se ale chudáček spletl, já jsem na lodi byla odjakživa a bydlela jsem s kuchařovou opičkou v temném podpalubí, kam ani krysa nepáchla. Haha. A jejej, teď jsem se trochu prozradila! Tak nemějte mi to za zlé, už raději půjdu. A chcete li, budu od vás doma pozdravovat mého kapitána Ochechuleho! Vaše Ambrozie.
Do zadumaného ticha v baru se ozval šustot rozvinutého těla nešťastníka u námořních map a jeho rychlé "Sbohem!" již pohlitily skřípající panty dveří baru Kontiki. Jen co vyšel ven, musel si promnout oči. Pod pontonovými kůly baru se rozvlnila voda a našemu zralému námořníkovi se zdálo, že vidí plout směrem do moře něco, co připomínalo splihlé boa. „Tady mě už nikdo neuvidí!", řekl si a mimoděk si šáhl na oči.