Prdelky a koncert v Poličce

         

          Jedeme do Poličky. Jedeme autem já a ještě dva kolegové. Jedeme vysílat koncert Bohuslava Martinů přímým přenosem přímo z věže, z bytu, ve kterém se narodil. Bude to hodně vysoko. Jako vždy v těch dobách se těším, ale mám z toho i trochu vítr. V tu dobu jsem v Rozhlase nebyl moc dlouho, všechno bylo pro mě dost nové a dost jsem toho nevěděl. Pár kolegů z práce mě taky mátlo tím, že mi protichůdně radili:
         „Tady ten mikrofonek je skvělej, když ho umístíš takhle k bubínku, krásně ti ho posbírá i s tim, co je okolo“, říká Pepa a já si to vypaluju do hlavy jako fakt.
          „Hele, Luboši, co kdybychom ten mikrofon dali tady, to bude dobrý?“, ptal jsem se jiného učitele při první příležitosti.
         „Jestli tam chceš mít jeden velkej bordel, tak to udělej. Je to blbost.“
          „Ale to mi říkal Pepa…“
          „To je debil, nic neumí.“
         A tak je to se vším. A vlastně to platí na život všeobecně. Člověk se musí ukotvit sám, kriticky nahlížet a hodnotit a vlastně si nikdy nebýt napevno jist. Ale mně to nevadí, nemám zájem být ukolébáván jistotou.
          Ještě jsme stále na cestě do tý Poličky. Já řídím, Tomáš sedí vedle mě a vzadu Igor. Vezeme se jako rodinka. Já jsem táta, Tomáš máma a Igor dítě. Ti dva spolu mluví a já si přehrávám v hlavě, co mi jeden o druhém říkal. Chválou a dobrým slovem se obvykle šetří. To je zvláštní, napadá mě. Když o někom někomu vyprávím, často prohrávám a sklouzne mi to do mytí prdele. Čert je prostě zábavnej a nežijeme nanečisto. Chtěl jsem si odplivnout ven, jako že je to v prdeli a na poslední chvíli jsem vzpomněl na zatažený okýnko. Vysoké Mýto se před námi objevilo s dominantou kostela.
          „Tak tady se rodí autobusy“ říkám si a hned ucítím ten čmuch zkorodovaných tyčí, koberců a záclonek. „A do toho kinedril!“ povídám nahlas. Kluci koukají a já trochu taky. Pak se jejich hovor opět rozeběhne. Máma s dítětem.
          Vysoké Mýto máme za sebou. Nebylo co zkoumat, městem nás protáhla jedna hlavní silnice s vysokými činžáky po stranách. Lidi tu taky choděj, hlavy mají sklopený, některý rázujou, popobíhají. To by popobíhali, kdyby je obrovská ruka chytla za šos a přemístila třeba do Hradce a ještě poplácala po prdýlce. Cha!
          „Super je to do prdýlky“, zaslechnu Igora. „Ale musí bejt samozřejmě prázdná“, dodává.
          Tomáš pokyvuje. Na půl ucha jsem předtím vyslechl, jak vyjmenovával všechny možné typy paní, které během svého působení jako pickuper poznal.
          „Taky jsem to zkoušel, ale já jsem prostě víc na pipi. Nějak mě to nezaujalo“ odpovídá a protáčí mobil mezi prsty.
          Myslim si: Ty vole, voni to probírají jako nějakej nucenej výsek. Ženský se nám tu v autě představujou jako klisničky.
          „Hele“, povídá Igor „a jak si je přesvědčil, aby do toho šly?“
          „No počkej“ odpovídá Tomáš a přestane točit přístrojem na promlouvání bábám do ouška „to je špatně nastavený. Ty je nemusíš přesvědčovat, ona prostě musí pochopit, že ty to chceš a basta!“
          „Aha“ ozve se trochu zaskočeně zezadu Igor.
          Chvíli je ticho. Já jsem to ještě úplně nestrávil a taky jsem rád, že si mě nevšímají. Zatím. Přemýšlím, na kolik se toho tématu chci zúčastnit a rázem je mi to jasný. Jsem jako tůrista v safari. Jejich prostor není můj, ale občas se zahlédneme. Občas se i některý naše cesty k sobě přiblíží, ale rozdíl je v tom, že se v jejich rádiusu nějak nevyskytuje láska.
          „Nedávno jsem takhle voprcal tu provozní z klubu Potrvá a bylo to super“ vyrazil Igor s trochu laciným esem.
          Trošku se mi sevřelo hrdlo, ale zeptat jsem se musel.
          „A hele, já nejsem tvoje svědomí, ale vždyť jsi ženatej?“
          „A jak to s tím souvisí?“ odpovídá mi tvrdě „Já mám svojí ženu rád a striktně to mám oddělený!“
          „No jasně“ přitakává Tomáš „Vyměnili jste si spolu prostě dobrou energii bez závazků.“
          „Ty vole, oni už do toho cpou i ezoteriku“ vyjely mi oči v sloup a představil jsem si, jak Igor sedí s paní provozní a nejdřív to všechno spolu krásně proberou, pak poskládají šaty do komínku a položí se na sebe…
          „Přesně tak! To jsem jí taky hned na začátku řekl!“ libuje si Igor a je rád, že má zase parťáka.
          „Rozumíš, chlapi nejsou stavěný na to bejt věrný. To klameme sebe i ty holky“ vysvětlují mi.
          „Nemusíte to obhajovat, kluci, stačí, když těm holkám nebudete kecat, ne?“ mluví někdo za mě. Já přece řídím a přemýšlím. Je to můj cynik. Ale už teď není rád, že se do toho motal. Jedu přece v tom safari autě, lvi ať si za sklem dělají, co chtějí. Zatím se přetlačují. Zase jsem si vzpomněl, co mi říkal Igor o Tomášovi, když jsem nastoupil novej:
          „No on není moc šikovnej, ale nemůže za to. Někdo na tu zvukařinu prostě nemá hlavu…“
          Jako kdyby jeden lev skočil druhýmu na záda.
          Pravda je, že Tomáš Igora zas tak nepomlouval. Zase mu imponoval seznamem svých žen. Tomáše mám raději. Nebo jinak, raději ho při jeho představení pozoruju. Pozoruju a naslouchám. A pobaveně spatřuju, už to tak vypadá, že oni si myslí, že se chci od nich učit. Vidím to na jejich blahosklonném tónu, na jejich koncovkách vět typu „na to přijdeš“. Válim se v sobě po zemi a směju se, až ze mě lítá tragikomická kaše.
          Vlítli jsme do Litomyšle, jako ti kanci do stáda housátek, napadlo mě. Ani nevím, jak dlouho jsem jel na autopilota, ale řídil dobře a spolehlivě.
          „A hele, Tomáši, jsi ještě s tou Ruskou?“ ptá se zezadu pan dítě pana mámy.
          „Už ne.“ zněla podezřele krátká odpověď a po ní ticho.
          Zvuk motoru a v kabině tři muži. Jedou za prací. Místo zasranejch holin botky, místo kostkovaných košil lehká sáčka.
          Můj klaun to nevydržel: „A jak to proběhlo?“
          „No nechtěla to moc pochopit. Rozbila mi můj oblíbenej hrníček.“
          Ticho. Pauza.
          „Vlastně na mě vyházela celou výbavu kuchyňský linky. Většina porcelánu je v tahu. To jsem nevěděl, že jsou Rusky takhle prudký“ zgeneralizoval si zase kobylky.
          „Slušný!“ říkám a myslím výborný. Nikdo sobě neuteče.
          „A hele, co to vlastně dneska děláme?“ ptá se Igor
          „Bohuslava Martinů, smyčcový kvarteto, skladby nevim“ mumlám od volantu
          „Jéžiš, snad to nebudou zase nějaký vrzalové!“ povídá Igor rozhořčeně.
          Polička se před námi objevila a mě napadlo: Co tady ti lidi dělaj´? A hned ten můj rejpal v hlavě dodal:
          „Víte, my jsme z Prahy. Přijeďte se tam někdy podívat na celodenní výlet, jak vypadá život!“ Ty dostaneš jednou přes držku, okřikuju ho, ale hrubě se bavím. Někde mezi rejpalem a  opatrňákem je ta správná mez. Je to moje kultura.
          Přijeli jsme ke kostelu, vystoupili, koukli na vysokou věž obestavěnou lešením a došlo nám, že tohle je Práce. Dostal jsem do ruky kabel z přenosáku od Pepy – ano, s velkým autem tam byl Pepa - můj rádce popleta – a od něj pokyn, „nahoru!“
          „Ale to je tak šedesát metrů!“ řekl jsem tiše.
          „Ano“ potvrdil Pepa a šel si po své práci.
          Kluci stáli u auta, měli z toho prču a hodnotili holky. Já bych taky hodnotil, ale já mám v ruce debilní kabel, co už lecos pamatuje, projel vším možným po ulicích měst a mám pocit, že to všechno na něm ulpělo a dělá ho ještě těžším. Rozvážně ho položím a jdu se podívat nahoru do Bohouškovy světničky, jestli tam po něm nezbyl jeřáb nebo alespoň kladka. Vůně kostela, přechod před oltářem a obvyklé letmé přemýšlení, jestli je koho zdravit a kořit se, pak chůze vzhůru, zápřah nohou a šup, jsem pár desítek metrů nad mořem Poličky.
          Byt, ve kterém to vypadá, že všichni před chvíli odešli. Asi na nákup k židovi pro kafe. Stejně řeknu:
          „Dobrý den.“
          Za oknem se zatřepetal holub, co se tam napasoval mezi dráty proti holubům. Pak dupot nohou a už jsou tu kluci i s Pepou.
          „No pěkný“, říká někdo z nich.
          Pak koukám z oken na město a říkám si, že máme hezkou práci. Dole v hloubce uvidím ten kabel, co tam na nás čeká.
          „Tak hoši, nekoukat a dostaňte kabel nahoru“ směje se Pepa, protože se narodil dřív než my a myslí si, že je z toho venku.

          Drtiči holek koukají z okna a pak vyjdou na ochoz. Vrací se znejistělí:
          „To je blíž do Vesmíru než k zemi…“
          „A co se dostat na to lešení a nějak to vytáhnout tamtudy?“ volá Pepa a jde dolů, že nám kabel pěkně vymotá a připraví.
          „Ty vole, já tam nevlezu ani za nic, za to mi Rozhlas nestojí! Za ty prachy ani bohovi!“ Igor hystericky přechází po místnosti, svolávaje blesky na našeho chlebodárce.
          Tomáš není horká hlava: „Hmm, to není ideální situace a já si ještě k tomu vzal hodobožový věci. A abych se přiznal, vejšky mi nedělají moc dobře.“
          „Mně se taky občas motá hlava“ říká jeho výletní parťák a pak je ticho.

          Zvedám hlavu, cítím, že se na mě dívají. Aha. Dobře. Otevřu dveře a jdu ven. Však ony mi ty věci půjdou naproti. Myslim to pomyslně, doufám, že to nebude dlažba před kostelem. Přelejzám zábradlí ochozu a s mrazením se ocitám rozklepanou nohou na nejvyšším stupni lešení. Koukám na kamení kostela zvenku. O patro pode mnou vykoukne na krátko ostříhaný pán. Modře vodový oči na mě tázavě upírá a kývá na pozdrav. Má nazelenalou jizvou na temeni.
          „Dobrý den“, povídám. „Já jsem z Rozhlasu…“ a všimnu si, že ten pán má sluchátka. Až si je sundá, pokračuju: „…a tady z komůrky budeme vysílat odpoledne koncert.“
          „Aha“ je skoupý na slovo pán. „A na jakým rozhlase to poběží?“
          „Na Vltavě“ klekám si na podlážku lešení, abychom se při tom fičení větru líp slyšeli.
          „To je dobrý, zrovna jí tady mám ve sluchátkách“ poprvé se usměje pán. A odkládá špachtli. Je to restaurátor. A má za sebou vrátek.
          „Hrome, to je ono! Prosím vás, mohl bych si půjčit váš vrátek? Vytáhli bychom s ním zezdola ten kabel od přenosáku“ ptám se a pán kývá. A ocelový lanko spouští dolů. Pomoc shůry. A pak slyším, jak mě kluci oknem z Bohouškova kamrdlíku volají. Došlo mi, že jsem jim zmizel za ochozem a od tý doby se vlastně neukázal.
          Lanko vyjelo nahoru a s ním i káblik. Cha, když mám na svý straně restaurátora se svým strojem, můžu tunový krajtě říkat káblik. Pan zachránce mi ho odmotal a podal. Měl už u toho zase sluchátka. Nechal jsem ho zase o samotě s Vltavou a vykouknul přes kamenné zábradlí. Stáli tam a byli trochu bledí.
          „Ještě že ti není blbě z vejšek“ vydechnul Igor
          Je, ty napchávači, myslel jsem si a podal jsem mu ten kontraband.
          Když jsme místnost zadrátovali, přišli hudebníci: dvě paní -  houslistka a čelistka a, jak jsme se posléze dozvěděli, jejich manželé houslista a violista. Byli lehce nervózní. Hlavně paní. Naladili si, my jsme dostrkali mikrofony podle Pepových pokynů a oni pak zkušebně zaduli. Bylo to krásný: v tomhle prostoru - tady se hraje víc pro ptáky než pro lidi. Představil jsem si to publikum nahřadované na oknech, jak občas narovnávají křídlo, poposednou, zavrtí se a poslouchají. A jejich korálkový oči jsou klidný. Někdy mi přijdou tak klidný, až to hraničí s krutostí.
          „Tak jdem na kávičku,ne? Tady už jsme hotový“ slyším Tomáše, který už sestupuje po schodech dolů.
          „No, chtělo by to ještě naladit!“ zachytračí Igor. Paní houslistka ve svém předvysílacím rozechvění zapomene, že má sluch a ví, co dělá. Začne ladit naladěný housle.
          „Tos jí moc nepřidal“ povídám, aby to neměl tak zadarmo, když jsme sestupovali dolů.
          „Amatéři“ počastuje je on.
          Rozumím, už není na ochozu, je to zase zabiják, zastavím se, zdali ještě uslyším, jak nahoře hrají. Je tam ticho. Tak se tam vrátím a s ulehčením pozoruju, že se baví o rodinném výletě a jestli babičce řekli, ať večer vyzvedne dítě ze školky. Aha, byli nervózní z nás, vždyť je to jasný. Potichu se otočím a jdu ven.
U kafe probíráme město, možnost tady přežít a ty paní. Standard.
          Před koncertem jdu nahoru ještě všechno překontrolovat. Ale spíš než to, si chci očuchat ještě ten prostor. Hudebníci tam nejsou. Vyletěli oknem jako notový papíry v kýčovitym filmu. Nebo jako ptáci.
          „Nebo jako boty!“ řekne můj cynik a jsem zase nohama na zemi.
          Drnknu na strunu čela a popojdu ven na terásku. Pan restaurátor je už o patro výš a až sem slyším z jeho sluchátek šum hudby. Oba jsme zadumaní a tak jenom ukážu, že už to za chvíli začne a zmizím.
          Koncert se povedl, z otevřených oken věže padala hudba na hlavu lidem, panu restaurátorovi jizvou na hlavě přímo dovnitř a skrz jeho ruce se špachtlí se vcucávala zase zpátky do věže. Alespoň jsem to já tak chtěl mít a ty, cyniku, buď zticha.
          „Nic neříkám…“ slyším ho tichýho a v hlase nemá ten svůj obvyklý tón. Taky poslouchal.
          Když koncert skončil, jako bych se probudil. I hudebníci vypadali, že vstávají. Vstávali jsme do večera, prohodili pár slov, zabalili to a jako bychom nevěděli, proč jsme tady byli, jsme se rozloučili.
Pan restaurátor nám z věže ještě spustil káblik a pak pokynul na pozdrav. Zamával jsem mu a nastoupil do auta.
          Kluci si sedli stejně, jako jsme sem přijeli a jenom obligátně se zeptali, nemají li řídit.
          „Ne, táta jsem tu já, prdelky!“ povídám rázně. Oni vyjeveně koukají a můj cynik mně dá přátelskou herdu do zad.