Sajmon a Čáp

 

 

          Když vám hlavou jedou, jako v němém filmu, krátké kousky záběrů o tom, jak co postavit a podepřít na svém domě, tak vám obvykle málokdo zvládne radit, co udělat na stavbě nejlíp. Není to ani boj s vlastní ješitností, jako spíš obrana uceléné koncepce. To neznamená, že jednotlivé detaily jsou bezchybně promyšlené, ale stavba nebo spíš tvoření příbytku je pro mě věc z velké části pudová. Takže jde spíš o pocit, než o sled praktických postupů jako z knížky. Tam vás ostatně mezi každým odstavcem straší, k jak hrozným škodám - hlavně na majetku - může docházet, stavíte li svojí kůču svépomocí. Na obrázcích vystupují čistí pracovníci v montérkách s puky a obvykle je fotograf zachycuje, když dolepují poslední centimetry pásky ve skoro hotovém podkroví. Anebo když šroubují poslední laťku na kilometrovém plotu. Závěry takových článků bývají podobné - abyste zvážili, není li lepší nechat práci na odborné firmě.
          Jedno takové odpoledne plné pudové práce na haciendě mezi poli jsem poprosil moje dva kamarády Sajmona a Čápa o pomoc.
          Přijeli.
          Neznal jsem je nijak moc dobře, ale říkal jsem si, že každá ruka těch pár lidí, se kterými můžu počítat, se bude tohle léto hodit. Podzim se blížil a baráčníka zase předpadal tísnivý pocit, že se zima blbě zeptá.
          Postávali.
          Představil jsem je svým rodičům a ztratil se v organizačním mumraji. „Lopaty, tuhle šroubky, berte si pivo, šťáva a hřebíky jsou tady, tohle je třeba přibít do týhle výšky a teď jsem pro něco šel a už nevím." Zvednu hlavu.
          Furt postávali. Dva.
          Zvláštní neviditelná spojnice se nás dotýkala v prostoru sutin, popadaných prken a hemžících se lidí. Ty dva tam byli, popošli ke mně a zeptali se, co mají dělat. Já jsem rád, že jste tu, napadlo mě v duchu. Jsem nadšený, že jste mě v tom nenechali. Co byste ještě chtěli dělat? Co vůbec otravuju se svým domkem lidi? Jak se můžu zajímat jenom o pár cihel se střechou? No no klid, chlácholím se. Není to úplně tak. Skoro každý den se chodím ujišťovat, zda li mraky plují, shýbám se k zemi a pozoruju její život. I na Barmánce často myslím. Su-Ťi. Suť. Vracím se obloukem zpátky sem.
          Koukali.
          Doufám, že tyhle myšlenky jsem negeneroval moc dlouho. Snad to byl okamžik. „Kluci, prosím vás, naházejte suť do kontejneru támhle a pak...prosím, vyzděte miniohrádku okolo tohohle uzávěru tady v zemi. Budou na to stačit čtyři cihly. Támhle je vápno, cement a písek. Díky!" Odešel jsem. Vím, že kdo jiný než já by tohle měl organizovat, ale stále si nemohu zvyknout na nepatřičný pocit. Vydávat pokyny. Hnus. „Protože jinak to nejde..", slyším z rádia chlácholivě do ouška zpívat Petru. Je to tak, ale to rádio přepnu na Vltavu. Sice si to tam naladila máma, opalujíce tady okna, ale když už jsem jednou šéf, malý teror snad aplikovat můžu. Naladím odpolední koncert. Nádhera. Co jsem to chtěl? Smetáček a lopatku na hlínu.
          Přišli. Myslím ti dva.
          „Je to naložené." „Tak kluci, prosím, tu miniohrádku."
          Podívali se na sobe.
          Jeden začne vyrážet štěky smíchu. „Cože jsi to chtěl?" „Chtěl jsem vyzdít z pár cihel jenom takovou blbou ohrádku", povídám. "Támhle je písek a ostatní věci, tuhle cihly a tady jí postavit."
          Přešlapovali.
          Jeden je bledý, druhý se usmívá a tiskne naprázdno dlaně. „Ehe", ozve se do Vesmíru, který se třepotá mezi námi. Hrne se ke mně pocit. Zbytečně velký. Oni to nikdy nedělali. Mají z toho respekt, mají dojem, že to nezvládnou. Jak já to znám, kluci. Ta hrůza z ničeho vyplynulá. Ty články, do kterých byste se začetli, chtěje vědět, jak vystavit minizídku, obrázky s řemeslníkama s účesy ze sedmdesátých let, starý košile, kotlety na tvářích, odporně kantorský text pod obrázkem, geometrické náčrty, nejistota z technického výkresu okótované matky. No a na konci tupé nic a velká hrůza z jakékoliv činnosti. To je pro blázny, né pro nás. Zvládám dýchat, na ostatní nemám kapacitu.
          Probouzíme se do hezkého podvečera. Probouzíme se chodíce při tom a pracujíce na něčem, co baví. Já flákám hlínu na stěnu a co chvíli spokojeně říkám: „Smrt rovné čáře!" Pohledem z okna se ujišťuju, že kluci venku taky lámou limity.
          Zdí!
          Lžíce leží vedle nich na Zemi, kluci berou maltu do rukou, poklepávají na cihly pěstí. Vypadají spokojeně. Tohle je pud, říkám si a před předkama z chýší se přestávám stydět.