Mniši

sen z 19.4.2009

Jedeme autobusem Karosa s kamarádama od Martiny -  nevím kam, je mi to jedno, později vyjde najevo, že někam do Tibetu. Řidič je mladý typ podobný kamarádovi Kůčovi (má dredy, je osmahlý, šlachovitý, jen tak ho něco nerozhodí…), řídí jistě, i když je autobus plný k prasknutí. Vyprávím něco o Martině a dávám mu hlavu na rameno, nepřijde mi to divné. Povídám o tom, jak se v posledních letech v cizině vybouralo ošklivě několika Karos, ale zakončím to, že to zřejmě byla z větší části vina řidičů. Možná to říkám, protože v Karose jedu a nerad bych jí shazoval. V autobuse potkávám Radima, nikdy jsme se neměli moc rádi, choval se ke mně vždycky prapodivně. Zdravíme se způsobem, jakým jsme se zdravili vždycky – na pomezí odtažitosti a legrace. Držím si odstup, čekám, že zase bude něco chtít. Na hlavě má jarmulku. Povídám mu, že jsem netušil, že je Žid. Uchechtne se a odchází.
Autobus sjíždí prudce serpentýny. Je mokro. Normálně bychom se jistě převrátili, důvěřuju řidiči, získal si mě svým klidem. Zvedám hlavu z jeho ramen a koukám, že je to Martina.
Na místě – snad v Tibetu - rozebírám velké hodinky. Zrovna mám v ruce kamenný setrvačník a ozubené kolečko, když mě pár lidí bere do nějakého domu. Na chodbě je fronta, kterou předbíháme. Vypadá to, že vepředu je něco nebezpečného, všichni nás pouští a uznale kývají. Pořád mám v ruce ty hodinky. Jsem trochu nejistý, mám strach. Nakonec přijdeme do místnosti, kde sedí tři mniší na malém podiu a naproti nim člověk, který si zrovna něco přeje. V hledišti sedí další ztichlí lidé a koukají na člověka, co je na řadě s přáním. Ten je hodně pohnutý. Najednou zmizí, jakoby se vypařil, možná že se při tom ozval i nějaký zvuk.  V publiku vstane nějaký žena, svlékne se, opře si jednu nohu o židli, chytne se za žemli a v naprosto blaženém stavu, v extázi, začne čůrat. Pak odchází na druhou stranu, než odkud jsme přišli my. Myslím na to, že mě ti mniši nesmí dostat. Nejsem si jistý, zdali to, co se tu odehrává, je dobré nebo zlé. Uleví se mi až při poznání, že to záleží na mně. Vlastně si nic přát nechci. V tu chvíli scéna jako mávnutím proutku mizí.
Po nějaké době se probouzím v místnosti sám, přichází kamarád Ivan a říká, že ho hodně zajímá, co se tu děje. Nejsem schopen mu to popsat, i když bych chtěl.  Moje bývalá slečna Kopretina s Martinou taky přišly, řekly si chladné čau a Ivan obě políbil na přivítanou.

 

 

poznámka:  S odstupem času to chápu jako přitakání Martině, coby bezva žábě pro společný život a děj snu vůbec jako přerod člověka, co bere svůj pobyt do vlastních rukou. Úlevný pocit jako po maturitě.

poznámka II: Sen se mi zdál po dni, který jsme strávili prohlížením a uvažováním o koupi domu Na vinici ve Slaném. Nebyl to dům v pravém smyslu, ale židovská márnice s obřadní síní – tzv. Taharou, předělaná na chalupu. Na pozemku – krásné zahradě s ovocnými stromy a vzrostlým ořešákem – bylo věcné břemeno místní židovské obce v podobě malého hřbitova s náhrobky, na které byl také krásný výhled z našeho málem budoucího domu…