Zážitky debility

 

 

          V poslední době se budím z lehkého spánku s vědomím, že situace, kterou jsem si pro sebe pojmenoval Zážitky debility, se mi, k mému jistě lehce zvrhlému potěšeni, začínají znovu reálně připomínat. Během těchto nočních zážitků, které prožívám s pocity pobavení i jistého zhrození nad mým - snad již minulým -  charakterem, odháním pekelné sakrování nad svými rodiči, přiznávaje si, že za takový přístup ke světu výchova nemůže. Muselo mi to být dáno. Možná je nasnadě zjistit si, zdali mezi mými předky nebyl někdo, kdo by mohl za určité geny troubovitosti. Protože …
          …když jsem navštěvoval první stupeň základní školy, vracíval jsem se obvykle po poledni z vyučování domů, a přestože škola byla jen kousek od mého domu, cesta to bývala dlouhá. Nespěchal jsem, sdíleje obvykle cestu se spolužákem Pavlem Netřebou a Vojtou Lahodou. Měli jsme na trase, podobně jako u křížové cesty, spousty zastavení. Ovšem o hodně veselejších než Kristus.
          Zastaveni první: U zvláštní školy s hnusem a dětskou krutosti pozorujeme o mnoho nelidštější podmínky zvláštňáků. Smějeme se dřevěným boudám, z jejichž oken na nás smutně koukají jejich deformované hlavy. Smějeme se opatrněji obličejům, které nekoukají smutně a zkřivené jsou vztekem. Patří klukům, které do takových pasti přivedla divokost. Přetékali agresí, která u mě tenkrát způsobovala nekontrolovatelné třesení kolen. Byla to čistá podoba zla. Dnes to už vidím spíš jako znak zoufalství, spojený s pocitem absolutní křivdy. Spoustě z nich bude samozřejmě páchána cely život.
          Zastaveni druhé: U rohového rodinného domku stoji zpola zarostlý plot. Za ním běhá a chvíli nepostojí čiperně vzteklý pejsek, který v nás budí stejný zájem jako smutné výrazy zvláštňáků. Má vlastně dost podobný osud. Zřejmě toužil jen po malém kousku svobody a mysl mu tedy zatemnilo zoufalství, převlečené do kabátku zla. Pejska nás moc bavilo dráždit hulákáním a pošťuchováním klacíkem, prostrčeným v okách plotu. Dnes je mi nad naším jednáním smutno, avšak tenkrát nám bylo hej -  kráčeje dál ulicí, nechávaje za sebou smutného tvora, propichovali jsme klacíkem asfaltové bubliny na chodníku a bušili s ním do popelnic.
          Zastavení třetí: V ulici Radimova, kde se naše cesty rozcházely, jsme zastavili na obvyklém místě. Po pravé straně ploty zahrádek rodinných domků, po levé silnice, kterou kluci museli přejít. Měli jsme si toho ještě spoustu co říct. Přešlapovalo se, botou se rylo v prachu u kraje chodníku, spolužáci se pranýřovali, holky se zatracovaly. Vymýšlelo se, co se bude dělat odpoledne, až do domácností nanosíme mlíko, rohlíky, kvasnice, salámy a minerálky.
          Malý kámen ležel na zemi. Možná ten samý kámen, co v pravěku Mamutík hodil po Kopčemovi a způsobil mu ránu nad okem. V přepjaté fantazii snad úlomek skály, kterou chtěl Gavrilo Princip při návštěvě Prahy dokulit do Sarajeva, aby ji vrhl mocnářovým směrem. Tenhle uhelny kamen a dětská ruka spolu zničehonic začínají rýt do měkkého dřeva plůtku zahrady tvar, jenž nás fascinuje a zahanbuje zároveň. Nakreslí čůráka. A ruka druhého plynule dotvoří výstřik. Baví nás to a vzrušuje nás to. Vyslovujeme dokola čůrák. Je to jako mantra, jsme jí uhranutí. Ale to bychom si tehdy nepřiznali. Koukáme potěšeně na naše pudové dílko, máme velké škvíry mezi předními zuby, máme velké dásně, jsme tady.
          Naši harmonii naruší kleště. Kleště na předloktí. Někdo se nebaví. Je to pan Samohýl a je rozezlený. Naše první reakce je překvapení. Vždyť je to dobrý. Ne - pán s námi cloumá, pevně nás drží. Pavel utíká pryč. Sype se nám to, odpoledne tak přátelské se zamračilo. Pán křičí, volá za utíkajícím. Vnímám jen tón jeho hlasu. Nevypadá to pro nás dobře. Asi končíme, tohle je náš konec. Znelíbili jsme se světu. Starší paní jde okolo a nevěří vlastním očím. Alespoň to tvrdí. Je to pro nás bizarní krutá situace.
          Začínám rozumět tomu, do jakého postavení se tenhle pán pasoval. Tenkrát bych to nedovedl pojmenovat, dnes ano: PSVB. V životě potkám takových lidí ještě několik. Začíná to obvykle dobře – uklízí okolo popelnic, slupuje reklamní samolepky vlastní žiletkou z domovních dveří činžáků, sloupů lamp, výloh obchodů. Angažuje se v bytových družstvech, šroubuje vruty kamkoliv a do čehokoliv, nazývaje se řemeslníkem. Staromilsky používá jenom nebozez. Dohlíží na úklid, pozvolna přestává dělat vyjmenované a začíná pouze dohlížet. Vystrkuje nos. Fízluje. Mohl - li by, pomohl by si nebozezem. Jedna z mála činností, co mu zůstala, je pečlivé vyvěšování tabulek káravého znění začínajících slovy jako:  Nerušte! Čistěte! Zamykejte! Hlaste! Zvoňte! Volejte! Dodržujte! Ve vypětí všech sil dokáže být i v těchto nápisech dle sebe vtipný - používá ironii. Pak začíná vzkaz výrazem Laskavě.
          Tedy mu začínáme rozumět. Něčeho si nevážíme. Umíme jen ničit. Rosteme pro kriminál. Řezat nás. Jeho absolutní autorita nás zavalila, vyvolala zoufalství. Kličkujeme, pusťte nás, už to nikdy neuděláme! I přes hrůzu, kterou ve mně vyvolal, nezapomněl působit komicky. Hrůzně komicky. Je to blázen, povídám Vojtovi, pán se mnou cloumá, křičí něco o mých rodičích. Budou mít radost! Panika v nás dostoupila vrcholu. Od stisku jeho klepet je to pouhých pár desítek vteřin, přesto jsme hluboce otřeseni. Jím a tou katastrofou, co jsme způsobili. Všichni okolo chodci ale nejsou stejní. Pán v šusťákové bundě se nás zastává a zmírňuje horlivou strážní službu Samohýlovu. Hra, slyším ho říkat. Odchází a s ním i krev z mého malého tělíčka. Nastává chvíle ticha. Bachař supí  Tak pánové, zítra se nahlásíte učitelce ve škole. A běda, jestli ne! Osobně si to přijdu zkontrolovat! Osobně! Pouští nás. Stojíme schlíple. Jsme bledí, nešťastní. Přes dnešek se nepřeneseme. A jestli jo, zítra už ne.
          Zastavení čtvrté: Doma je mi těžko. Moje věci, moje okolí - tak mně milé, vše je podivně cizí. Jak kdyby bylo vše za sklem. Jak kdybych se do svého prostoru nevešel. Nafoukl jsem se snad? Jsem odulý zlou věcí? Jsem tak špatný? Musí to na mně být vidět. Jsem ztracený. Nejdu ven a ani nic moc nejím. Jsem toho plný. Nesvěřil jsem se nikomu a šel brzy s kamením spát.
          Zastavení páté: Ráno jak když jdu na řezání bradavic. Klidně nemít nohu nebo tátu, tohle je horší. Ploužím se podél hlavní silnice ke škole. Budova je přísná. Dveře jsou přísné. Lino je hrozně přísné. Škola hrou je přísný nápis. Je z ošklivých sklíček složených do mozaiky. Nikdy jsem si nevšiml, jak se mi hnusí. Stříká z toho výtvarná hysterie učitelek. Jsou divné. Proč by nás měly mít rády? Jsou vadný, my je přece taky nemáme rádi. 
          S Vojtou se radíme, kdy to uděláme. S Pavlem nemluvíme. Zdrhl. Dnes kroutím hlavou, ale tenkrát jiná možnost, než uposlechnout příkazu dospělého, neexistovala...
          Jelikož jsme na prvním stupni, máme celé vyučování jen jednu učitelku. Blanka Šimková, žilkovitý obličej, ruce věčně od hlíny ze záhonů na školní zahradě, dcera studuje portugalštinu, je moc šikovná. Přísná a spravedlivá je podle svých slov paní učitelka. Poslední hodina je psaní. Ve třídě je ticho, venku zní pokřiky tělocvikářky na hřišti a vrzání koleček s hlínou na pěstitelských pracích. Je klid, ale ve mně se vaří krev. Hrozí mi vykypět hrdlem ven. Vyvalit se na umakart lavice, na psaní, na penál, na bačkůrky. Vstáváme s Vojtou skoro ve stejnou chvíli. Nevím, jak jsme přišli na to, že to musí být tak veřejné. Snad jsme už tak zpitomělí. Učitelka na nás kouká. Stoupáme na stupínek, jsme výš a přitom na kolenou. Košilky zastrčené způsobně do manšestráků. Zpocené dlaně žmouláme u zadních kapes. Copak je?, ptá se paní. Soudružko učitelko, my jsme vám přišli říct, přišli jsme se nahlásit dřív, než přijde ten pán, že jsme – dochází nám kyslík, pobrekáváme. Siláci. Na tělocviku střelci – po provaze u stropu za pět vteřin, ve vybíjené nesestřelitelní, na hrazdě vrtule – ale teď jenom bílá zesláblá tělíčka někde na světě pod obrazem Husáka. Souško učitelko, my nakreslili pindíka na plot v Radimově ulici. Co?, ptá se pančelka, ale ví. Pindíka. A stříká, doplňuju, protože si to přece pán přijde ověřit. Těžko říct, jestli se stal na světě větší malér, ale Blanka Šimková na nás kouká a vypadá to, že o nějakých větších ví. Pár jich určitě bylo. Je zaskočená. Co si s tím počít? Hmm. Tak si běžte sednout kluci a už to nedělejte.
          Zastavení srdce. Znovu a dokola budeme drcení. Kolik zářezů ještě uneseme? A pan Samohýl? Má zařezati? - zařezal. Jsme tak šťastní a tak unavení. Všímám si, že se svět pro nás zase otevřel. My ale do pruhu světla vykračujeme už plaše.